Doznívá potlesk po první skladbě. Milan Svoboda zdvihne oči od kláves a pozdraví: „Good evening." Angličtina není v Redutě, v tradičním jazzovém klubu v centru Prahy, nepatřičná. Publikum bývá cizojazyčné. Navíc mnozí důvěrně znají jméno českého jazzmana Milana Svobody z nejrůznějších koutů Evropy a nejen Evropy. Je doma všude tam, kde se hraje dobrý jazz.
Jak
se u nás vede právě teď jazzové muzice?
Řekl bych, že výborně. Je mnoho nových kapel na dobré úrovni a spousta mladých talentovaných muzikantů. Myslím, že za to může i jazzová škola na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kam se sjíždějí mladí muzikanti z celé republiky. Někteří tu studují, jiní přicházejí, aby našli dobré hráče do své kapely. To je nadějné. Přestože to nebudou mít jednoduché, aby se jazzem mohli živit, tihle kluci na sobě pracují, dělají původní věci, mají dostatek chuti a vůle. Učím na té škole, a tak si troufnu tvrdit, že se tu zrodila nová vlna českého jazzu.
Chcete říct, že jazz už není jakási retro-záležitost?
Určitě není. Pořád přibývá míst, kam se dá na jazz zajít, že už je ani sám neznám. Hraje se v nových klubech, v hospodách, leckde. Vysloveně výborný mi připadá pražský Jazz Dock. Je na krásném místě na nábřeží, má výbornou atmosféru, což je pro jazz důležité. Dá se tam po koncertě sedět a popíjet třeba do čtyř do rána. Vystupují tam vesměs mladší kapely od nás i ze zahraničí a já jsem rád, že mě tam také občas pozvou. V červenci jsme tu měli s Quartetem tři koncerty za sebou a z jednoho vznikla rozhlasová nahrávka. Asi po měsíci jsem ji dostal a pustili jsme si ji s Quartetem v autě na cestě do Hamburku. A byla povedená i zvukově a k tomu má skvělou atmosféru. Takže jsme se rozhodli vydat tu nahrávku jako živé CD Live at The Jazz Dock.
Liší se české publikum od zahraničního, nebo jsou všude lidé stejní?
U nás chodí na jazzové koncerty dva typy
lidí. Fajnšmekři, co přijdou třeba na festival, nebo na
konkrétní vystoupení si poslechnout a vychutnat
muziku. Ti druzí jsou většinou cizinci a do jazzového
klubu přijdou, protože je to jaksi součást koloritu města. O
Praze se totiž ví, že má dobrý jazz. A tihle
hosté udržují klasické jazzové kluby při
životě. V zahraničních klubech je daleko větší
konkurence, míchá se tam celý svět, a tak když
přijede kapela z Čech, spousta lidí se přijde podívat,
protože je to vzácné zboží.
Kam nejčastěji jezdíte?
Do Německa. Tam koncertujeme pravidelně. Ale i do Francie, Rakouska,
Skandinávie, teď jsme zrovna byli na festivalu v Srbsku,
výborné byly koncerty v Mexiku nebo v Kalifornii. V
Americe jsme zabodovali s big bandem, který vedu na Konzervatoři
Jaroslava Ježka. Dostali jsme se jako jediní z Evropy do
finále celosvětové soutěže studentských orchestrů,
což byl obrovský úspěch. Nedávno jsme měli moc
hezký zážitek s kvartetem ve Švédsku. Kousek od
Malmö je malé univerzitní městečko Lund. Každou
sobotu odpoledne tu v kulturním středisku, v takové
přestavěné tovární hale, pořádají
koncerty pro kapely z celého světa. Rockové,
popové i jazzové. Otevírá se v jednu hodinu
odpoledne a lidi přijdou nejdřív na oběd a pak je koncert -
všechno v ceně vstupenky. Může tam být osm set, možná
tisíc lidí, obědvají s kapelou,
popíjejí s ní kávu, pivo,
povídají si a ve tři začne koncert. Pro nás to byl
zážitek po všech stránkách! Od dokonalého
technického zajištění, vybavení a
vynikajícího klavíru až po skvělé,
vnímavé publikum. No, a když všechno kolem šesté
odpoledne skončí, lidi táhnou dál užít si
sobotní večer. Další opravdu nadšené publikum je v
Mexiku. A to tak nadšené, že jsme si zpočátku
říkali, jestli si nedělají srandu. Ale ne - oni fakt
upřímně projevují radost, když muzika šlape a když se jim
líbí. V Mexiku jsem poprvé hrál sám
před pěti lety na festivalu Eurojazz. Měl jsem klavírní
recitál, open air, takové údolí, kde lidi
seděli na trávě na stráni až do nedohledna, vepředu
velké pódium, na něm klavír, za ním
Svoboda. Sám. A další rok jsme měli v Mexiku
měsíční turné s kvartetem - patnáct
koncertů.
Baví vás po těch procestovaných letech po
světě stále jezdit křížem krážem?
Nepochybně baví. A moc. Pořád mám v
paměti to, v čem jsme žili, když jsem byl mladý. Dostat se jen
do Polska, NDR nebo do Jugoslávie už byla událost, na
Západ to bylo zhola nemožné. Touha poznávat
jiné světy ve mně zůstala. Navíc mě pořád
těší možnost vyvézt muziku z Čech i do míst, kde
to není obvyklé. Nejčerstvější zážitek
mám teď se školním big bandem, s kterým jsme
vystupovali na Tchaj-wanu a ve Vietnamu. Nebýt muziky, asi bych
se nikdy do Vietnamu nepodíval - přece jenom mám
pořád ještě socialismus v paměti natolik, abych ho sám
někde dobrovolně vyhledával.
Nedávno měla premiéru inscenace Láska
naruby, ke které jste složil scénickou hudbu a napsal
šansony pro vaši ženu, herečku Janu Paulovou. Je to
zvláštní, psát písně pro divadelní
postavu, když ji hraje žena, kterou důvěrně znáte?
Ono to byla taková rychlovka. Hudbu měl původně psát
někdo jiný, ale nějak to nevycházelo, tak na
poslední chvíli řekli mně. Ale já jsem pro Janu
napsal a aranžoval spoustu písní! A ona v Lásce
naruby hraje herečku, která rekapituluje svůj život, usoudili
jsme, že bychom mohli použít i písničky, které už
Jana zpívala dřív a které jí sedí.
Našli jsme dvě nebo tři, několik jsem dopsal a všechno nahrál se
svým Pražským Big Bandem. Děj se odehrává
ve 30. letech ve Výmarské republice, kdy kvetly kabarety,
v tančírnách se hrál jazz, a tak jsem dal všem
písničkám jednotnou tvář v tomto duchu.
Vy jste autorem hudby k sedmdesáti divadelním
inscenacím. To číslo zní neuvěřitelně...
To neuvěřitelně jen vypadá. V posledních deseti
letech jsem napsal hudbu jen k několika inscenacím.
Scénickou muziku jsem hodně dělal v osmdesátých
letech, protože jsem měl štěstí spolupracovat s režiséry,
jako byl například Miroslav Macháček. Jeden čas byla
scénická muzika hlavní náplň mé
práce, a když vezmete, že to trvalo nějakých dvacet,
třicet let, pak sedmdesát inscenací není zas
taková rána. Spíš mě mrzí, že tyhle
příležitosti nemám v posledních letech. Je tu
nová generace, která má svoje lidi, divadla
nemají peníze a používají archivní
muziku. Krom toho „nějakou" scénickou muziku může udělat doma na
počítači skoro každý. To si nestěžuju, jen pořád
cítím, jak mám muziku propojenou s divadlem, s
filmem, s něčím, co je živé, co vytváří
obrazy, příběhy. Tak to cítím i v jazzu. Nemůžu
hrát jenom artistní jazz, něco úplně
abstraktního. Potřebuji obsah, příběh.
Vy toho ale přesto stačíte moc - hrajete jazz,
vážnou hudbu, komponujete, učíte. Musíte
být ohromně pracovitý.
Kolegové o mně tvrdí, že jsem workoholik, nebo taky
naprostý magor. Mně to nepřijde. Někdy je víc
nabídek, víc práce, jindy je to klidnější.
Beru věci tak, jak přicházejí.
Posedla vás někdy obava, že už vás nic nenapadne,
že nebudete vědět jak dál?
To mám pořád. Opravdu pořád. Žena se mi
směje, že kvůli tomu žiju v permanentním stresu. I proto nikdy
neposlouchám svoje desky. Natočím, smíchám,
odevzdám a hotovou si ji nikdy nepustím. Zpětně bych byl
určitě nespokojený. Takže to beru tak, že se jedná o
zachycení určité doby, o to, jaký jsem byl a že
možná budu příště jiný nebo lepší. Invence,
nápady - to je strašně křehká věc. Proto potřebuju
neustále koncertovat. Když lidi poslouchají a nakonec
zatleskají, můžu si říct - snad to nedělají ze
slušnosti, třeba se jim to vážně líbilo. Ale
chraňpánbůh, kdybych měl někdy jistotu, abych si řekl: Teď jsem
fakt výbornej!, tak to by byl konec.
|
MILAN SVOBODA *1951 Patří mezi přední osobnosti české
hudební scény. Jako jazzový pianista a bandleader
si získal velké mezinárodní renomé.
Jeho tvůrčí záběr jako skladatele a dirigenta, je
velmi široký, od moderního jazzu přes muzikál,
filmovou a scénickou hudbu až k soudobé hudbě
vážné. |