Jazz At The Castle - Milan Svoboda Quartet

 (CD Multisonic 2005 - 31 0657-2 531)

Jazz at Prague Castle / Jazz na Hradě

Milana Svobodu není našim posluchačům jazzu třeba představovat. Na naši jazzovou scénu vstoupil už roku 1975 jako tvůrce legendárního Pražského Big Bandu a od té doby se na ní pohyboval jako vedoucí dalších big bandů i vlastních komorních seskupení. Koncert na Pražském hradě však představuje nejen jeho nové, na deskách dosud nezaznamenané kvarteto, ale také nový a poněkud odlišný způsob Svobodova autorského rukopisu.
Svoboda prošel klasickým školením a rozsáhlejší formové celky mu byly vždycky blízké. Svou skladbu Prolínání uvedl poprvé v Rudolfinu na koncertu ke svým padesátinám. Má klasickou formu tématu s variacemi, která při premiéře vycházela z konfrontace tří postupně uváděných jazzových improvizujících pianistů. Tentokrát jde o pět náladově odlišných variací pro celé kvarteto, proložených dvěma kratšími intermezzy, která přinášejí volnější vsuvky. První z nich nabízí malý výlet do freejazzového muzicírování, jaké jsme u Svobody ještě neslyšeli, v druhém se baskytara rozběhne do volnější melodické linky, než opět nastoupí závěrečná variace tématu.
37minutová plocha představuje zatím nejrozsáhlejší a také nejucelenější útvar ve Svobodově diskografii a je zvládnuta bravurně. Nové kvarteto zní s dokonalým propojením: saxofon má vedle osobitého výrazu i pozoruhodnou mužnost, baskytara je neustále přítomna i jako další melodická linka a bicí bohatým odstíněním výrazu proměňují zvuk tak, jak to vyhovuje Svobodovu autorskému záměru.
Jako konejšící přídavek uslyšíme Svobodovu úpravu lyrické koledy Jak jsi krásné neviňátko. Tady se ke kvartetu přidá klasický violoncellista Jiří Bárta, Svobodův partner na jiných projektech, kde kontakty s evropskou klasickou hudbou vystupují více do popředí. Tady je to jen líbezné pohlazení po mužné jízdě Svobodova kvarteta.
Členové Svobodova kvarteta jsou podstatně mladší, než jejich vedoucí – dalo by se říct, že patří vlastně k jeho žákům. Služebně nejstarší je Ivan Audes, bubeník, jehož hra přes bohatou nápaditost nikdy neztrácí spolehlivou přehlednost. Bez jeho základu by kvarteto nemohlo znít tak, jak je slyšíme na tomto albu. Baskytarista Filip Spálený je syn tubisty a bluesmana Jana Spáleného. Hraje v ASPM svého otce a vede také vlastní soubor Jazz Heads. Saxofonista Milan Krajíc byl už koncem osmdesátých let členem Svobodova Kontrabandu. Dnes působí v Karlových Varech a je ředitelem karlovarského jazzového festivalu, má i vlastní soubor a doprovází Magdu Rezkovou v jejím Rezbandu. Svoboda si ho váží jako hráče, který nikoho nekopíruje a udržuje si vlastní profil.
Svobodovo kvarteto ve svém zvládnutí téměř čtyřicetiminutové plochy nekoketuje s nejazzovými hudebními proudy, neexperimentuje s provokativními úlety, ale také nezůstává při pouhém opakování dávno známého a mnohokrát opakovaného. Mohli bychom říct, že je to velice solidní každodenní jazz pro 21. století.

Lubomír Dorůžka (2006)

Časopis Harmonie - březen 2006

První track je proslov prezidenta Václava Klause. Velice nezvyklé, ale Klaus je přece jazzofil a album vychází jako součást cyklu Jazz na Hradě. Kompozice Prolínání zahrnující několik částí je evergeenem Milana Svobody.  Předloni ji nahrál v sólo podání na koncertě v Rudolfinu, nyní přichází na řadu její kvartetová verze. Ponechme stranou vtipné úvahy, že logickým pokračováním by byla big bandová alternativa nahraná příští rok na nějaké prestižní akci v Bruselu, a zaposlouchejme se do hudby. Vlastně ještě ne. Problém alba si uvědomíme, až když dozní. Má totiž jenom třiačtyřicet a půl minuty včetně Klause. Nevím, jestli byl koncert takový krátký nebo jestli chtěl Svoboda zachytit jenom suitu (a koledu Jak jsi krásné neviňátko), ale je to  každém případě škoda, protože jazz je to velice vstřícný a člověk by ho klidně poslouchal i déle.
Záznam zní jako kombinace rané Pat Metheny Group (i díky "dřevěné" bezpražcové baskytaře Filipa Spáleného, mocně evokující Marka Egana a hezoučkým, veskrze pozitivním tématům) a něčeho z ECM (určitě taky zásluhou seversky znějícího saxofonu Milana Krajíce). Občas se zablýskne něco od Corey, ale stále slyšíme Svobodu, jakého jsme měli vždycky rádi. Přímočarý, lehce maskulinní hráč, schopen dosti intenzivně nenudit. Novinkou v jeho výrazových prostředcích je freejazzová pasáž. Jinak kapela hraje velice melodicky, přednesově, místy až artistně (ale vždyť jsme na Hradě, a tam se to snad hodí, stejně tak barokní intermezza).
Kdybych nebyl staromilec, albu bych určitě vytkl přílišnou usazenost v 80. letech. Jako kdyby od těch dob nevznikly ani v straight-ahead jazzu nová, vzrušující rytmická šibalství, jako kdyby nenastala renesance groovu - obávám se však, že basista Spálený není zrovna groover. Jazz je přece jenom žijící organismus a tohle jsem od Svobody poslouchal už před mnohými léty.
Nic to. Svoboda má v kapele s kým komunkovat, i když rovnocenným společníkem na sto procent mu je, podle mého mínění, zřejmě jenom saxofonista Milan Krajíc, letitý člen jeho Kontrabandu. A komunikace je tady patrná, jak to má v jazzu být, a to je dobře.
Vlastně mám lepší nápad než završení v Bruselu. Svoboda by mohl příště vyjít z Rudolfin a hradů a nahrát něco v klubu, nejlépe newyorském. Vsadím se oč chcete, že v takové nahrávce by nechyběla docela nefalšovaná vášeň. Tu si musíme na tomto albu spíše domyslet.

Marian Jaslovský




UNIJAZZ MAGAZINE:
http://www.unijazz.cz/uni/review/S/svob06.htm

Stivínův mladší bratranec Milan Svoboda zase předvedl českému jazzu koncepcí a vlastní tvorby tolik, že jej lze považovat za otce bigbandové tradice postswingové éry českých orchestrů překlenující poslední čtvrtstoletí dvacátého věku. Tvůrčími dílnami však jsou průběžně i jeho komorní seskupení, ať už letité duo s trumpetistou Michalem Gerou, nebo jeho kvarteta. To současné prezentuje také hradní nahrávka Milan Svoboda Quartet: PROLÍNÁNÍ-VARIACE (live 19. 12. 2004, 2005, 43:35). Zrcadlí v sobě éru přerodu hard bopu v tehdy ještě akustický jazzrock, což je Svobodova výchozí čára ještě z doby působení ve Volfově Jazztetu. Svoboda zde má silného a inspirativního partnera v tenor- a sopránsaxofonistovi Milanovi Krajícovi. V Intermezzu 1 Svoboda krátce připomene své setrvalé ambice dotýkat se i experimentálnějších poloh jazzu, a v následující Vzpomínce připomene, že je stále zejména osobitým jazzovým improvizátorem. 

Vladimír Kouřil