Sign Of Sagittarius / Znamení střelce - Milan Svoboda Quartet feat. Jiří Bárta

(CD Lotos 2005 - LT 0146-2 531)

Milan Svoboda - Znamení střelce

original link

Milan Svoboda - piano, Milan Krajíc - tenor a soprán saxofon, Filip Spálený - baskytara, Ivan Audes - bicí, Jiří Bárta - violoncello. 

Text: Lukáš Hurník. Nahráno: 3 - 5/2005. Vydáno: 2005. Lotos LT 0148-2 531.

Autorskou desku Milana Svobody můžeme poslouchat jako soudobou vážnou hudbu i jako jazz. Zkusme se tedy na ni podívat z prvního hlediska.

Svobodova hudba má především tah, který je nejen rytmický, ale i myšlenkový. Myšlenky se však nerozvíjejí v symfonickém plynutí a navazování, ale klasicky-jazzovou metodou variací; mají ovšem vlastní hudební souvislost a vývoj. Svoboda dokáže dosáhnout plynulosti, která i posluchačům klasické komorní hudby může dát zapomenout, že vlastně slyší hudbu vytvářenou jinou metodou, než na jakou jsou zvyklí. Kvintetní obsazení se občas rozpadá do dialogů cella nebo saxofonu s klavírem nebo do typického zvuku klavírního jazzové tria, ale zvuk ansámblu drží pohromadě. Nástroje znějí s klasickou čistotou a kultivovaností. Posluchače, který by o dnešním jazzu měl vlastní a třeba poněkud zcestnou představu, může překvapit, jak pramálo se dnešní jazzové piano v lehce perlivých a rozvíjejících se pasážích liší od klasického způsobu hry. Tenor a sopránsaxofon Milana Krajíce se tam, kde je to třeba, dokonale vyrovnává se zvukovým ideálem klasického dřevěného dechového nástroje. Jinde ovšem převezme úlohu jazzového improvizujícího hlasu, přičemž se tónově nijak nevzdaluje zvukovému světu posluchače klasické hudby. To ostatně odpovídá i výrazu některých dnešních jazzmenů, kteří se výrazně blíží evropské komořině. Baskytara Filipa Spáleného a bicí Ivana Audese vykazují podobnou zdrženlivost: tři krátké sólové vstupy na bicí by svým žákům mohl v notách předepsat i pan profesor Špaček na pražské konzervatoři. (Otázka ovšem je, jak by to oni zahráli.) Objevem v tomto smyslu zůstává violoncellista Jiří Bárta . O jeho "klasické" virtuozitě se není třeba rozepisovat. Pro mnohé z jeho ctitelů však může být nové přiznání, že jako teenagera ho okouzlovaly rockové skupiny Led Zeppelin nebo Pink Floyd. Svá dueta se Svobodou možná neimprovizuje, ale znějí stejně přesvědčivě jako Krajícova.

Máme-li album poslouchat jako Svobodovo autorské dílo, rozpadne se nám do tří částí. První čtyři skladby vytvářejí vlastně jediný kompoziční celek. Úvodní jakoby allegro Znamení střelce , samo o sobě třídílně členěné, upoutá pozornost a působí přesvědčivě. Druhá část, Podzimní , je klasické andante. Lyrická melodika tu převládne nad rytmickým vzruchem, ale rytmický půdorys jazyka je i zde nepřehlédnutelný. Klidné ráno v živějším tempu by mohlo plnit funkci umírněného scherza, a závěrečná Motolice je prestové vyvrcholení. První čtyři části by tedy mohly nést i "klasické" označení "Kvintet pro saxofon, violoncello, piano, kontrabas a bicí" a splnily by přitom i požadavek formové a kompoziční ucelenosti. Další tři miniatury by mohly žít i pod podobně klasickým názvem "Tři kusy pro violoncello a klavír". Tady se (až na náznaky v posledním z nich) rytmický charakter vytrácí: jako by se autor rozhodl napsat prostě tři kousky melodické muziky, neobsahující nic než tři výrazná témata. Bez hledání, výbojů nebo usilování o zvláštní, osobitý jazyk, ale v každém případě příjemná na poslech a vděčná pro sólový nástroj. Závěrečná Jak jsi krásné, neviňátko je prostě berceuse, ukolébavka, kterou osvěžuje zase jazzová metoda improvizovaných variací. Dodává jí vzruch a život tam, kde jen romantická hladina může být i pro řadového posluchače už poněkud fádní. Možná, že nejen posluchač, ale i interpret dnes hledají záchytný bod: něco, co oslovuje jejich základní hudební instinkty. Není náhodou, že ve stejné době absolvoval úspěšné turné s dvanácti koncerty, zakončenými v pražském Rudolfinu, i se Severočeským filharmonickým orchestrem se skladbami jazzmana Josefa Vejvody, s klasickým houslistou Pavlem Šporclem a jazzovým saxofonistou Štěpánem Markovičem. Milan Svoboda svůj komorní projekt premiéroval na Pražském hradě. Jde nepochybně o projev téže tendence a kritika se bude muset učit, z jakého hlediska a jak k jednotlivým projevům takové tendence přistupovat. Svobodovo Znamení střelce jí k tomu skytá potřebný impuls. Lze jen doufat, že přitom neposlouží jako obětní beránek.