Praha, Lucerna, 30.let Pražského big bandu (PBB & Contraband)

30.11.2005, Lucerna

Třetí desítku oslavil famózní bigband Milana Svobody ve velkém sále pražské Lucerny. Spousta hudebníků se stala účastníky báječné show, jaká se v jazzu vidí jen velmi vzácně.

Ještě před samotným začátkem se před vchodem do Lucerny, přímo v pasáži, zjevila parta poněkud komicky oblečených muzikantů, naladila nástroje, postavila noty a spustila. Nejméně deset minut bavili udivené kolemjdoucí dixielandovou adaptací tradicionálu John Brown a především svou vizáží, načež si sbalili fidlátka a odpochodovali. Za stálého hraní prošel Marching Band všemi patry Lucerny až dolů, kde se usadil a pokračoval. 

Na pódiu už se ovšem začali usazovat hudebníci vlastního Pražského Big Bandu, dohromady dobrá dvacítka umělců. Do čela se postavil dirigent Milan Svoboda a odstartoval příval báječné muziky. Většina programu byla složená z tvorby pana dirigenta, jednalo se o geniální, neotřelé, náročné, ale přitom poslouchatelné skladby. Jako hosté se představili saxofonisté Uwe Plath (docent düsseldorfské jazzové akademie) a Zbigniew Namyslowsky (zakladatel polského moderního jazzu), z našich končin to byl pianista a skladatel Karel Růžička a dechový všeuměl Jiří Stivín. Jeden lepší než druhý, a co teprve, když jamovali všichni dohromady! 
Po přestávce, kterou opět vyplnil svými pochodovými fláky raného jazzu Marching Band, se sestava trochu obměnila a svůj set spustil Kontraband, vlastně následovník Pražského Big Bandu, který již pravidelně nekoncertuje. Složení bylo ovšem z poloviny stejné, spíše došlo k posunu žánru od kompozic klasičtějšího jazzového ražení k modernímu programnímu jazzu.
Když se řekne jazzman, představíte si asi seriózně vypadajícího pána ve zralém věku, který je tak trochu snob a elitář. Svoboda a jeho kolegové jsou úplně někde jinde, krom toho, že mnohým hráčům nebylo ani třicet, přicházeli s jedním vtipem za druhým. O tom jste se mohli dočíst už v programu, kde naleznete písně jako Švestkový kompot, Bahno, Pac a Pusu… 
Samotné vystoupení mělo ohromný spád a člověk nevěděl, zda se má posadit na zadek z bombastické muziky, nebo válet po zemi ze všech těch fórů. Na pódiu měli postavený krásný jazzový bar, za nímž Bára Štěpánová točila muzikantům pivo a mezi písněmi akci konferovala. Co se mluvení týče, mohli si Štěpánovou klidně ušetřit, její nucené moderátorské vtipy jenom zdržovaly a shazovaly celou show. Alespoň jste si ale mohli oddechnout a přebrat, co všechno kapela právě předvedla. Legrácky byly zakomponovány i do samotných písní. Po skončení jedné se celá kapela svezla na zem a nehybně se válela, přičemž klávesák prosytil ztichlý sál pochmurným pochodem jak z krematoria. Hodně mě upoutal perkusista, který měl v zásobě hotové hračkářství - nástroje a panástroje střídal i během písniček, bylo vždycky velkým překvapením, co zrovna vytáhne. Navíc si se svými blbinkami pořád hrál a házel. Ještě větším showmanem a klaunem je samozřejmě Jiří Stivín, při svých pekelných sólech ještě stíhá dělat obličeje a opičky na všechny okolo. Po skončení sóla si ho jeden z diváků přišel vyfotit, a tak mu Stivín vesele zapózoval. Následně ovšem vytáhl z kapsy kompakt a překvapenému divákovi focení oplatil. O přestávkách i během hraní o sobě pořád dával vědět Marching Band, tu se objevili na druhém balkoně a zahráli jednu věc, jindy se jen tak prošli mezi řadami a přes pódium dopochodovali až do zákulisí, aniž by se Svoboda nechal nějak vyrušit. 
Nejvíc ale Lucernu zbouralo číslo trombonisty Marching Bandu, který se z ničeho nic objevil na zábradlí dvě patra nad pódiem, aby se i s nástrojem spustil dolů. Tam si došel k mikrofonu a spustil dlouhé sólo, které nenechalo žádnou bránici v klidu, muzikanty na scéně nevyjímaje. Nevěřili byste, co všechno se dá dělat s takovou ohnutou rourou. Zaimitoval celou džungli, od hroších hloubek po ječící paviány, z jiných zvuků by se i Příroda pomátla. Za bouřlivých ovací a v rytmu tanga pak odpochodoval na druhý konec sálu, kde na něj již čekali jeho pochodoví kolegové. To už se blížilo finále, kdy přišel na řadu unikátní hudební fór - na jedné straně seděl vlastní Svobodův Big Band, na druhém konci pak stál Marching Band. Přes celý sál se takto orchestry střídaly po jednotlivých pasážích jedné, nepřerušené písně. Prostě bomba!
Finále pak nemohlo vypadat jinak, než že se všichni účinkující shromáždili na pódiu a zajamovali závěrečný song. V tu chvíli se shora vysypaly desítky balónků, aby se dodrželo dekorum oslavy. Ještě dlouho jsem musel s kolegy vstřebávat tento jedinečný zážitek, bohužel se něčeho podobného dočkáme nejdřív za pět let. 

Martin Valeš , bubu@ceramtec.info
www.musicweb.cz

Bigbandové orgie Milana Svobody