Praha, Rudolfinum (Solo Piano Recital)

6.2.2016, Dvořákova síň, Rudolfinum

Beatles v magickém poli jazzu

original link

Klavírní recitál 6. 2. jazzového pianisty Milana Svobody (1951), zakladatele Pražského Big Bandu a Kontrabandu, pedagoga Konzervatoře Jaroslava Ježka, skladatele a dirigenta, měl dvě části. První byla věnována interpretaci písní Paula McCartneyho a Johna Lennona, druhá autorské tvorbě Milana Svobody hrané ve spolupráci s vibrafonistou Radkem Kramplem a perkusistou Tomášem Reindlem. Písně The Beatles byly pokrokem v rokenrolové tvorbě a především zpěváci se je od počátku snažili předložit publiku v jazzové úpravě a interpretaci.

Méně podnětné to je v instrumentálním jazzu; někdy k tomu aranžéři přistupují docela pietně, například okteto Mikea Westbrooka při zpracování kompletního LP Off Abbey Road (1989) zachováním „bigbítové“ dravosti přetavené do dechových aranžmá. Nebo ve vyšší míře dekonstrukčně, jak na CD My Working Class Hero (2015) předvedl finský pianista Iiro Rantala. Milan Svoboda zvolil další cestu – představit nápady dvojice McCartney/Lennon v úpravách pro symfonický orchestr, když nahrál deset písní pro album Hommage aux Beatles s Moravskou filharmonií Olomouc (2010). Do úprav, řadících se k těm pietním, vkládá drobné improvizační pasáže zachovávající původní náladu písní, celkový dojem lze vnímat jako romantizující.
Milan Svoboda v jednom rozhovoru vzpomínal na svůj přerod v jazzmana: s těžkým srdcem vyměnil oblíbené The Best of The Beatles za čtyři malé desky se swingovými veličinami S. Bechetem, C. Basiem a D. Ellingtonem. Skladby Beatles tehdy vedle swingových kousků aranžoval pro malý orchestr hudební školy. Pro svůj recitál připravil z pěti písní čtyřicetiminutovou svitu, v níž jednotlivé tituly rozdělovaly autorské, částečně improvizované mezihry, z nichž se pak rodily v úryvcích náznaky následující melodie. Svitu zahajuje lyrická Golden Slumbers (Abbey Road, 1969), následovalo oživení hudby v When I Am Sixt-Four (Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, 1967), dokonce s parafrázemi stylů dixielandové a swingové éry. Dále zazněla nádherně melancholická And I Love Her (A Hard Day´s Night, 1964), do níž Svoboda dokázal „vpašovat“ živější pasáže. Reflexi folkrockové scény zastoupila píseň Julia (The Beatles – tzv. „Bílé“ album, 1968) a rytmicky odvázaný závěr koncertu patřil singlové „odrhovačce“ Lady Maddona (1968).
Svobodovým sólem Křížová cesta (1990) začala přehlídka vlastní tvorby. V Klidném ránu (1997) se přidal Radek Krampl, poslední žák na vibrafon legendárního Karla Velebného. Se Svobodou náleží k zakladatelům Kontrabandu (1967). Souzvuk klavíru a vibrafonu patří k nejkřehčím zvukům v jazzu. Tuto „vzdušnost“ nenaruší ani nástup perkusisty Tomáše Reindla. Jeho um vychází ze studia indické klasické hudby, kterým prošel v Londýně a u virtuosů přímo v Indii. Reidlovu baterii tvořily různé membranofony etnického původu, malé činely, zvonkohra, chrastítka. V duu se Svobodou zahráli Přemítání (2015). Ve skladbách Znamení Střelce (2001) a radostném tématu Jaro v Bostonu (1984), které patří k nejhranějším titulům Svobodových kapel, se přidal opět vibrafon. Svoboda si už dávno vypracoval vlastní styl. Přispěla k tomu hudba Billa Evanse, Keithe Jarretta, Chicka Corey – toho dokonce využil k přídavku: v triu zahráli nesmrtelnou melodie Spain, Svobodou hrávanou už v jeho počátcích v Jazztetu Bohuslava Volfa. Lyrické pasáže dokáže nenápadně dynamicky rozhýbat, ve vhodnou chvíli jako koření použije klastry nebo rozezní struny v útrobách klavíru, přesto hraje většinou harmonicky. Rád si pohraje s historickými klavírními styly jazzu. V souhrnu je moderním jazzovým pianistou, který je navíc dlouhodobě zaujatý vlastní tvorbou. To vše bylo možné v Rudolfinu vyslechnout. Zařazení Svobodova recitálu do cyklu Světová klavírní tvorba bylo zcela namístě.

Vladimír Kouřil, Hudební rozhledy