The Rudolfinum Concert - Milan Svoboda

(CD Lotos 2002 - LT 0110-2 331)

Gerschvinovské pohlazení z Rudolfina

original link

Koncert, který Milan Svoboda vymyslel a nechal nahrát v Rudolfinu, musí být pro všechny fanoušky jeho jazzového big bandu velmi příjemným překvapením. Těžko ho někam žánrově zařadit, na jednu stranu je to klasika a není to klasika, je to jazz a není to jazz. Koneckonců posuďte sami z následující recenze desky nazvané "Concerto Grosso / Mauglí (The Rudolfinum concert)".

Milana Svobodu budete pravděpodobně znát převážně z pódií jazzových klubů, kde se se svým Big Bandem (resp. Kontra Bandem) nebo komornějším jazzovým kvartetem vyskytuje nejhojněji. Méně viditelný už je ve své roli skladatele scénické hudby - filmové i divadelní (pro Národní divadlo a Divadlo na Vinohradech zkomponoval řádově desítky představení); vyskytuje se i u mediálně známějších hudebních projektů na pomezí tradičních a moderních žánrů, dříve např. jako dirigent muzikálů Jesus Christ Superstar či Evita (nakonec právě odtud nejspíš pramení jeho kontakty s hvězdami současného šoubyznysu, se kterými pořádá třeba tradiční vánoční besídky). A patrně nejméně známý je jako skladatel "hudby pro klasická tělesa" (termín vypůjčený ze sleevnote k recenzovanému albu), přestože je to oblast, kterou se v poslední době zabývá nejvíc.

Záznam koncertu z pražského Rudolfina z listopadu minulého roku nabízí dva poměrně odlišné přístupy ke kompozici z ranku práce s "klasikou". První z nich, "Concerto Grosso", je duetem klavíru, houslí a smyčcového orchestru, je rozdělen do tří částí, které se vzájemně prolínají a jednotlivé jednoduché motivy se v různých kontextech opakují - zvukem je tato část velmi podobná například smyčcovému Epoque kvartetu (podepsanému například pod předělávkami písní Stromboli); druhá (ta delší) je čímsi jako soundtrackem k pohádkovému baletu "Mauglí" (resp. upravenou verzí jinak celovečerního představení - režiséra Vlastimila Harapese), do kterého je navíc zapojen Svobodův Kontra Band a skládá se z dvaceti krátkých kusů, mnohdy velmi odlišných a na sebe nenavazujících.

"Concerto Grosso" je výtečné. Pokud má nějak vypadat spolupráce zdánlivě nesourodých žánrů jazzu a klasiky a nemá docházet jen k pouhému stavění dvou různých orchestrů vedle sebe s minimálně vyvinutými komunikačními kanály (jak tomu bylo například u - na MusicServeru rovněž zmiňovaného - rudolfinského koncertu Wyntona Marsalise), pokud má tedy nějak vypadat zachování živelnosti a "jednoduchosti" jazzu v kombinaci s tradičním a bohatým zvukem klasického orchestru, pak právě tak, jak se povedlo Milanovi Svobodovi na "Concertu Grossu". Jednoduchost, přehlednost, gerschvinovská hravost, dynamika, napětí... co si přát víc.

Zvuková stopa suity z baletu "Mauglí" má zas všechny aspekty, které jsou typické pro pohádkovou hudbu. Záznam bez obrazového vjemu (který je u baletu snad i důležitější) je skutečně o cosi ochuzen. Místy připomíná sladkobolné táhlé smyčcové plochy z amerických filmů padesátých let, místy je až dechovkovitě humpolácký a odrhovačkovitý, člověk má pocit, jakoby hudbu vnímal z vedlejší místnosti, kde někdo nervózně přepíná mezi televizními programy se záznamem romantického klavíru Maláska, "Pytlákovou schovankou" a Odpoledne s dechovkou. Dohromady celek bez zvláštního dramatického vývoje a s roztříštěnou strukturou - tedy alespoň pro toho, kdo balet neviděl a vizuální stránku si nedoplňuje ze vzpomínek. Bylo by hloupé hudbu samotnou zatracovat, na stranu druhou by bylo velmi příjemné, kdyby se kompletní záznam celovečerního baletu podařilo přenést na nosič DVD.

CD "Milan Svoboda - The Rudolfinum Concert" v každém případě doporučit lze. Jeho první část slouží mimo jiné jen jako další důkaz toho, že práce s tradičními prostředky má stále svůj význam. Aneb, že pokud je co vyjadřovat, nezáleží toliko na aktuálnosti formy, jako na samotném obsahu. Nakonec tato formulka by šla použít na většinu titulů vydavatelství Lotos, kde se to prolínáním jazzové, etnické i klasické hudby jen hemží...

Hynek Just

Jubilant Milan Svoboda sklidil v Rudolfinu velké ovace 

Průřez jazzovou, scénickou i˝klasickou˝ tvorbou Milana Svobody naplnil pondělní tříhodinový večer v pražské Dvořákově síni Rudolfina (pořádaný firmami Lotos a Made). Málokterý ze současných skladatelů by si mohl troufnout uspořádat celovečerní přehlídku svých děl, aniž by nudil. Milan Svoboda, který ve vyčerpávajícím kolotoči vystřídal klavír, varhany i dirigentský stupínek, dokázal opak: nadšené publikum aplaudovalo jeho sólům, vtipným aranžím i perfektně sehranému bandu. K podařeným výkonům nutno připočíst i dobré nazvučení. Díky němu vyznělo například Prolínání pro tři klavíry a varhany neuvěřitelně plasticky. Svoboda umí své řemeslo, skladby jsou do detailů promyšlené a dotažené; dovede nakládat i s klišé, píše-li ˝hudbu pro všední den˝, ale nejde cestou lacinosti, jak se mohli diváci přesvědčit třeba ve Znamení střelce pro violoncello a jazzové kvarteto či klasicky postaveném Concertu grossu sorchestrem Virtuosi di Praga. 

Dita Hradecká - Lidové noviny 28.11.2001

Svobodova padesátka: vysvědčení dospělosti 

Zvykáme si na to, že velký sál pražského Rudolfina hostí i jiné koncerty než z oblasti tradiční vážné hudby. K padesátce Milana Svobody, původně absolventa varhaního oddělení pražské konzervatoře a dnes uznávaného jazzmana, mnohostranného skladatele i zkušeného dirigenta, tu v pondělí zazněla hudba rozličných žánrů i jejich spojení a fúzí. Nejsympatičtěji ovšem působila žánrová čistota. Concerto grosso pro housle, klavír a smyčcový orchestr (v provedení autora, dále Oldřicha Vlčka a komorního orchestru Virtuosi di Praga) pevně drží klasickou formu, ale naplňuje ji zarputilými rytmy a tvrdošíjnou motoričností s ostře ukončovanými smyky. Barokní půdorys se tu setkává s dynamičností dvacátého století a výsledkem je hudba živá a pulzující. Na druhé straně prokázal podobnou působivost "čistý" jazz. Skladba Blíženci ještě z doby Svobodova studia na bostonské Berklee College se tentokrát proměnila v concertino pro sólový nástroj (rakouský saxofonista Sigi Finkel) a Svobodův jazzový Kontraband. Ten dokonale zvládl pasáže pracující se zvukovými, patrně jen graficky znázorněnými hodnotami a potvrdil, že dnešnímu jazzu není takový způsob práce nikterak cizí. V premiéře zaznělo Prolínání, variace pro tři nebo vlastně čtyři klavíry a varhany (Karel Růžička a Kryštof Marek, autor a jeho dcera Adéla, která jej u klavíru vystřídala, když on sám odešel k varhanům). Myšlenka předhodit nosné a napadnuté téma čtyřem sólistům a nechat každého z nich zpracovávat je vlastním způsobem, v němž je improvizace začleněna do pevného "napsaného" rámce, je docela zajímavá. Mohla ovšem vyjít s ještě výraznějším odlišením jednotlivých variací a také časově koncentrovaněji. Skladba Znamení Střelce pro violoncello Jiřího Bárty a Svobodovo jazzové kvarteto má zase všechny znaky Svobodova hudebního jazyka v jeho příznačné rytmičnosti a údernosti nápadů. V jazzu by konfrontace dvou sólových nástrojů (cella a křídlovky) byla zcela samozřejmá. Jenže tato skladba nebyla komponována jako jazzová, měla své vlastní formální nároky, a jejich otázka mi tu připadala poněkud nedořešená. Suita z baletu Mauglí je pak dokladem, že Svoboda jako skladatel dokáže napsat celovečerní dílo v obecně přijímaném hudebním jazyku se scénami odlišného charakteru, nálady i temperamentu, které může být platnou složkou baletní inscenace i na naší první scéně. Z tohoto hlediska měla na jubilantském koncertu své místo, avšak celkové vyznění je tu nejméně "svobodovské". V jistém smyslu to bylo vysvědčení dospělosti. To, co přijde po něm, můžeme očekávat se zájmem i s nadějemi. Zcela naplněné Rudolfinum i nezvykle nadšené ovace ukázaly, že tato hudba nepromlouvá do prázdna. 

Lubomír Dorůžka - MF Dnes 28.11.2001