Milan Svoboda procítěný virtuóz - kniha "That Jazz of Praha"

Rozhovor z knihy Alexandra a Ady Schneller "THAT JAZZ OF PRAHA" - Čtrnáct jazzových portrétů slovem a obrazem

Impresum, 1.vydání leden 2006

Copyright © 2006 by nakladatelství Vitalis, Švýcarsko (pouze verze v němčině). 

Milan Svoboda - procítěný virtuóz

Jeho hubená postava s nezbytným širákem na hlavě se nedá přehlédnout. A když se k Vám blíží s úsměvem ve svých výrazných tmavých očích, máte pocit, že je Vám blízký, protože vyzařuje suverénní jemnost, která zaujme. Ale umí být také veselý a vtipný, když vypráví nebo ho něco zaujme. Není to žádná maska, pouhá fasáda, to je člověk sám o sobě. A když si sedne ke křídlu, a jeho citlivé prsty se dají do pohybu, pak otevře jeho nenápadná virtuozita hudební světy, které člověku berou dech. To protože hraje svou vlastní hudbu, svoje vlastní kompozice nebo aranžmá. Protože jde důsledně svou vlastní cestou.

"Můj domov byl prodchnut hudbou. Moje matka, doktorka hudebních věd a nadaná pianistka amatérka, a můj otec, filmový historik, také amatérský violista, pěstovali především klasickou hudbu. A tak se u nás doma pravidelně o nedělích hrálo. Opětovaně se zde setkávali přátelé hudebníci, amatéři i profesionálové, řada jich byla i z České filharmonie. Často si přišel zahrát i mistr Josef Suk. Můj první styk s hudbou byla tedy klasika. Ale přirozeně tu byly i další horizonty. Jako kluk jsem byl pochopitelně ovlivněn i rockem a písněmi Beatles.Taky jsem se brzo začal zajímat o jazz. V tomhle směru sehrál podstatnou roli především Jiří Stivín, který je mým bratrancem. Byl to on, kdo mě s jazzem seznámil, a půjčoval mi desky s moderním jazzem. Tenkrát, v šedesátých letech a hlavně k jejich konci, se u nás v Československu všechno tak trochu uvolnilo. Tenkrát přijely do Prahy na jazzový festival první americké hvězdy. Jako jeden z prvních tady hrál Louis Armstrong, který byl něco jako ledoborec razící cestu. Pak se objevila Ella Fitzgerald, „Modern Jazz Quartett“, Duke Ellington, ale také, a to bylo pro mě jako budoucího pianistu obzvlášť povzbuzující, Oscar Peterson a tenkrát mladičký Keith Jarrett. Pro mě byl jazz hudbou svobody, nebo lépe řečeno: jazz obsahoval svobodu, něco jako volný prostor, něco úplně protikladného k našemu vlastnímu světu, ve kterém jsme žili. Protože tenkrát, v šedesátých letech, jsme nebyli skutečně svobodní, pořád ještě tu panovala komunistická ideologie, byli jsme vychováváni v obvyklých stereotypech, v nenávisti k imperializmu a k USA. Ale já jsem tušil, že tam venku, takříkajíc v zakázaném prostoru, musí existovat podivuhodný hudební svět. A já jsem tam chtěl prorazit, proniknout. A protože to jiné, neznámé bylo tak tajemné a k tomu ještě zakázané, bylo to samozřejmě pro mladé lidi, jako jsem byl já, něco nesmírně lákavého. Bylo to tajemství, které jsem chtěl za každou cenu vypátrat. Mělo to v sobě něco skoro spikleneckého, když jsme v rádiu Hlas Ameriky tajně poslouchali pořad „Time for Jazz“ Willise Conovera. Tam jsem poprvé slyšel jména jako Charlie Parker, Dizzy Gillespie a Miles Davis. Pro nás to bylo revoluční. Tam muzikanti hráli svobodně, co chtěli. A pocházelo to právě z té zakázané země, z Ameriky. A tahle touha po svobodném vyjádření, po svobodném prostředí ještě zesílila po okupaci vojsky Varšavské smlouvy roku 1968.

Ještě na základní škole jsme měli se spolužáky bigbítovou kapelu "The Slowly Creeping Snails". To tehdy patřilo k bontónu. Hráli jsme Rolling Stones a Beatles. Později na gymnáziu jsem začal chápat, v čem spočívá kouzlo jazzové muziky.
To byla také doba, kdy jsem téměř každý večer seděl v jazzových klubech Viola a Reduta. Byl jsem dychtivý poslouchat tuhle hudbu, nasávat ji, vnitřně přijímat. Musím říci, že mě prostředí těchto klubů, kde se hrálo za ohromné účasti pražské intelektuální veřejnosti, a ne jako dnes, kdy se často hraje za přítomnosti více méně znuděných turistů, že mě toto prostředí poznamenalo zcela zásadně. Tenkrát to byla významná část kulturního dění. A tak jsem tam proseděl celé noci a fascinovaně poslouchal tehdejší veličiny jako byli Karel Velebný, Luděk Hulan, Karel Růžička nebo Luděk Švábenský.

Myslím, že pro mě bylo také důležité, že vedle americké scény, která mě fascinovala, mě od samého začátku zajímal i evropský jazz. Od poloviny šedesátých let jsem jezdil pravidelně do Polska, do Varšavy na festival Jazz Jamboree. To byla vždycky skvělá přehlídka toho nejlepšího ze světového i evropského jazzu. Navíc jsem tam přes den chodil do kina na americké filmy, které se u nás nepromítaly, večer jsem chodil na koncerty a v noci až do rána na jamsessions. To pro mě byla důležitá škola. Obdivoval jsem tehdejší polskou jazzovou scénu. Pravidelně tam vystupovali všichni ti muzikanti, se kterými jsem později spolupracoval: Zbigniew Namyslowski, Tomasz Szukalski, Ptazsyn Wroblewski, Tomasz Stanko a další. Ti pro mě tehdy byli superstar, které mi nahrazovaly Američany, se kterými jsem hrát nemohl. A bůh ví, že to nebyla pouhá náhrada! Poslouchal jsem je velmi pozorně a zjistil jsem, že ačkoli hráli "americký jazz", přesto ho interpretovali svým zcela osobitým způsobem. Vždycky mě fascinovalo, že se jazz dá hrát také evropsky. To byla ta úrodná atmosféra, která mě obklopovala, ze které jsem vyšel, a která mě v principu ovlivňuje ještě dnes. Díky tomu jsem se nestal slepým obdivovatelem americké tradice mainstreamu, naopak jsem měl vždycky pocit, že je dobré, když do toho vložíme něco vlastního, nebudeme se pořád jenom snažit dosáhnout nějakého vzoru. Spousta muzikantů trpí po celý život komplexem, snaží se co nejvíc přiblížit svému idolu a přitom zapomenou hrát vlastním způsobem, což by bylo často zajímavější. Také když člověk přijede jako Evropan do Ameriky, je pro amerického posluchače daleko napínavější slyšet něco původního, nezvyklého. Jestliže přijdu jako český jazzman do New Yorku a budu hrát perfektně bebop, tak je to nanejvýš něco úplně obyčejného, ale jistě nic obzvlášť zajímavého.

Moje kariéra vlastně začala v sedmdesátých letech, to byla léta jazzrocku, jak se tomu tehdy u nás říkalo. My jsme byli jazzrocková generace. Byli jsme jasně ovlivněni hudbou, kterou dělali Herbie Hancock, Joe Zawinul, Chick Corea, John McLaughlin a samozřejmě Miles. Tahle hudba byla pro nás něco opravdu nového, daleko od mainstreamu. To nebyl vůbec žádný "klasický" jazz, a to nás fascinovalo. Žhavě jsme se zajímali o poslední vývoj jazzu ve světě a měli jsme docela přehled. Vždycky jsme přes různé známé v cizině získávali ty nejnovější nahrávky. Na americkém velvyslanectví byla místnost, kde jsme mohli poslouchat desky a číst časopisy, například "Downbeat". Také rockoví a jazzoví muzikanti tehdy drželi při sobě. V té době byl rock zakázán úplně. Muzikanti si často vydělávali na živobytí tím, že doprovázeli populární popové zpěvačky a zpěváky a to jim umožnilo zabývat se také vlastní muzikou. Můj "mistrovský kousek" z doby, kdy jsem začínal jako jazzman – amatér, byla skladba "Merci, merci, merci" od Joe Zawinula. To byla taková správná "jazzrocková bomba". Hráli jsme ji později často s velkým úspěchem i s Pražským big bandem. Tahle fúze rocku a jazzu nám umožnila dělat vlastní muziku. Jazzrockovou fúzí se zabývaly také slavné velké orchestry. Pro nás byly vzory Budy Rich, Thad Jones-Mel Lewis nebo Maynard Ferguson, a potom hlavně Don Ellis a Gil Evans. Fascinovalo nás, že se v téhle muzice dalo proplést všechno se vším. Opisoval jsem aranžmá z desek, protože noty nebyly. Hrozná práce! Nejdřív jsme hráli takhle převzatý repertoár, a z toho jsme potom vyvinuli náš vlastní. A najednou přišlo na koncert do Velkého sálu Lucerny 2000 lidí a všichni chtěli poslouchat jenom jazz, a my jsme hráli opravdu jen instrumentální jazz, bez jediného zpěváka. To bylo fantastické. Hráli jsme tenkrát s Pražským big bandem několik koncertů a sály byly narvané k prasknutí. 

V sedmdesátých letech byla účast na amatérských festivalech jedinou možností, jak naši muziku představit široké veřejnosti. Byla to taky silná motivace pro to, abychom každý rok přišli s něčím novým, původním. Platilo tehdy takové pravidlo, že kdo vyhraje celonárodní festival v Přerově, bude mít možnost zúčastnit se festivalu ve španělském San Sebastianu. Jedna jediná kapela za rok mohla vyjet na Západ! A tak jsme cvičili a cvičili, a konečně jsme v Přerově vyhráli a směli jet do Španělska. Byl to velký hnací motor. Vždyť cestovat na Západ bylo tehdy zcela nemyslitelné. V téhle atmosféře jsem v roce 1974 založil Pražský big band. 

Sedmdesátá léta a začátek osmdesátých let byla pro jazz paradoxně docela dobrá doba. Bolševici "nahoře" tomu, co jsme dělali, nerozuměli, a tak nás nechali být. Byli jsme maximálně motivovaní, pořádali jsme nádherné koncerty a měli jsme úspěch. Byl to jasně útěk od okolní reality. Mnoho posluchačů to cítilo taky tak. Někde uvnitř té hudby bylo plno svobody. Tím, že byla instrumentální, nikdo nezpíval žádné podezřelé texty, tak to nebylo tak okaté. Ale potom, hlavně po Chartě 77, represe státu zesílila a všechno se zhoršilo. Zásadní bylo zrušení pravidelných Pražských jazzových dnů, které pořádala Jazzová sekce. Tu potom taky rozprášili, a její vedení dokonce poslali za mříže. 

Hudba je pro mě především komunikativní záležitost. Komunikace mezi hudebníky je nesmírně důležitá. Jistě, jsou dobří muzikanti, kteří hrají technicky brilantně své notové party, ale to samo o sobě mi nestačí. Já potřebuji spolupracovat s takovými muzikanty, kteří jsou osobnostmi, umí projevit v hudbě sami sebe, své názory i problémy. V tomhle ohledu je právě jazz jedinečný. Nejde jenom o pouhou hudbu, o pouhý koncert. Koncert by měl být komplexním projevem interpretů. Naše vystoupení jsme často pojednávali i trochu jako divadlo. 

Mě moc nebaví, když se jazz bere moc vážně. Mám rád, když je v něm přítomen i humor. Hudba mě musí bavit, musím si s ní hrát, ano, i provokovat. Přirozeně mám i kritiky, kteří míní, že tak se to nedá dělat, že hudba je příliš vážná věc, není žádný karneval. Já si ale říkám: A proč ne? My jsme tenkrát potřebovali to osvobození, a proč by neměla hudba osvobozovat? Proč nemůže být hudba současně veselá, zábavná, a přesto náročná nebo vážná, dokonce trochu smutná, ale přesto vtipná? Jedno přece nevylučuje druhé! Ostatně nechci zůstat stát na místě, pořád hledám, stále existuje něco jako tvořivá nespokojenost s určitými osvědčenými formami. 

Moje první jazzová deska mohla být něco od Louise Armstronga. Z těch moderních, a to si vzpomínám úplně přesně, to byla "Miles smiles" od Milese Davise. Tenkrát existoval tzv. "Gramoklub", taková jazzová série, kde vycházely ročně dvě až tři desky. Na ty jsem vždycky toužebně čekal. To byla pro mě vždycky událost, deska stála čtyřicet korun. Mně bylo sedmnáct a ze začátku jsem to moc nechápal. Ale otevřel se mi zcela jiný svět, a časem se mi ten svět pomalu, ale jistě zpřístupnil.

Historka o tom, jak došlo k založení Kontrabandu, je pro naše hudební prostředí dost typická. V podstatě se opakovalo totéž po dvaceti letech. Napřed jsem vedl od roku 1974 až do osmdesátých let. "Pražský Big Band". Tam se vystřídalo plno vynikajících muzikantů. V začátcích s námi hrál i Jirka Stivín a Michal Kocáb, pak přišli lidé jako Emil Viklický, Rudolf Ticháček, později generace Františka Kopa a Štěpána Markoviče. To už bylo období tzv. "Nového Pražského Big Bandu" s pouhými dvanácti muzikanty. V roce 1984 jsem byl v Americe na Berklee College of Music. Tam jsem dal dohromady big band v obsazení, které v Kontrabandu máme až dodnes: tři trumpety, trombón, tuba, čtyři saxofony a rytmická skupina. V Americe jsem měl možnost poznat osobně skvělého aranžéra a bandleadra, Gila Evanse. Pravidelně jsem chodil na jeho koncerty do „Sweet Basils“ v New Yorku. Hovory s ním v jeho garsonce na Manhattanu byly pro mě úžasnou inspirací. Potom, po návratu do Evropy, jsem v tomto obsazení vedl dva roky Česko-polský big band. Bylo to ohromné, že jsem mohl mít v kapele své dřívější vzory jako byli Zbigniew Namyslowski nebo Tomasz Szukalski. Z české strany tam hráli kromě mě ještě Jiří Stivín, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička a Michal Gera. I tohle období trvalo jen dva roky, ale byla to velmi intenzivní a kreativní doba. V osmdesátých letech očividně opadl zájem o tenhle druh hudby. A protože jsme nechtěli dělat žádnou komerční taneční hudbu, tak jsme s tím skončili. Věnoval jsem se tedy víc menším formacím.
Kontraband vznikl vlastně z legrace na jednom frýdlantském workshopu koncem osmdesátých let. Byla tu nová generace mladých muzikantů a ti chtěli něco podniknout. Bylo jim něco přes dvacet a mluvili a diskutovali se mnou, jako bych byl jedním z nich. Měl jsem zase ten pocit jako před dvaceti lety, když se dával dohromady první Pražský Big Band. To bylo nádherné! Nejprve byli prakticky všichni amatéři. Zúčastnili jsme se amatérského festivalu v Karlových Varech a hned napoprvé jsme vyhráli. Hned na to, v roce 1988, jsme hráli na festivalu v Dortmundu a vyhráli i tam první cenu. A tak se z toho vyvinul úspěšný příběh Kontrabandu. Samozřejmě se Kontraband hodně proměnil. Zpočátku to byli jenom studenti, dneska tam hrají téměř výhradně profesionálové a výrazné osobnosti. Jinak to nejde.

Od začátku bylo jasné, že muzika, kterou dělám, by měla být spojením různých žánrů a stylů. Je vidět, že mě stejnou mírou ovlivnila i klasika, rock, folklór atd. Myslím, že toto splynutí je něco, co mě obohacuje, protože mám více variant k vyjádření; v kompozicích, v aranžmá, v sólech, ve všem. Moje muzika přirozeně vychází z mainstreamu, ale snažím se ho interpretovat svým vlastním osobitým způsobem. Je skvělé, že je v naší hudební historii plno inspiračních zdrojů, které lze integrovat do jazzové improvizace. Byl bych moc rád, kdyby posluchač mého koncertu neříkal: "Ten se snaží hrát jako Bill Evans nebo Chick Corea", ale naopak: "Jo, ten zní jako Milan Svoboda". Pro mě je důležité, že lidé slyší a cítí, že v mojí hudbě je část mě samého, že nechci nikoho imitovat. A to je to, co mě nejvíc těší, že se mohu vyjádřit tak, jak chci, že mi nikdo nic nepředpisuje, že se nemusím podřizovat žádným předpisům. Proto říkám: Pro mě to neznamená jen uspokojení, pro mě to znamená štěstí, a to je něco úplně jiného! Přirozeně nejsem nikdy se svou prací úplně spokojený, vždycky tu bude něco, co se dá vylepšit. Ale dokud je v mojí hudbě cítit něco ze smyslu mého působení a tvorby, z mých idejí a kreativity, tak je to dobré. Jsem také přesvědčen o tom, že ze všech hudebních žánrů dává jen moderní jazz možnost dělat to tak, jak člověk chce, samo sebou za předpokladu, že máš k tomu talent. A jazz je také hudba, která se téměř vůbec nemusí řídit zákonem nabídky a poptávky, na rozdíl třeba od popu nebo rocku, které nepochybně také mají určitou volnost, ale koneckonců přece jen musí odpovídat poptávce a různým trendům. K tomu ještě patří i to, že jazzový muzikant má, především v improvizaci, možnost vyjádřit svou osobnost. Mohu vnést do jazzové hudby všechno, co mě potká, ať je to klasika, lidová hudba, současná vážná hudba, pop, rock nebo cokoli jiného, a tím ji obohatit.

Jsem rád, že jsem mohl hudbu studovat na konzervatoři a později na akademii. Mám velkou úctu ke klasické hudbě, protože vím, o co se jedná a jak je to těžké. Je pro mě vždy znovu pramenem inspirace. Jakékoli dobré vzdělání strašně obohacuje. Zvlášť teď, kdy se zdá, že je toho už hodně vyčerpáno, kdy je třeba hledat dál, vidím právě v propojení jazzu a dalších hudebních žánrů, včetně klasiky jistou cestu do budoucna.

V Praze hraji v těch klubech, kde mě chtějí. Nechodím žebrat o koncerty. To není můj styl. Musím říci, že mi současný rytmus čtyř až pěti koncertů v Praze za měsíc docela vyhovuje. Když se k tomu přičte pár koncertů mimo Prahu a několik turné v cizině, tak to docela jde. Víc nepotřebuji. Především bych nechtěl být nucen hrát každý večer. Také proto, že ostatní členové skupiny mají svoje termíny a svoje vlastní kapely, a pak mě to také ještě musí bavit. Ono hrát tři hodiny v kuse, aby to k něčemu vypadalo, je opravdu perná práce. 

Začátkem devadesátých let jsme založili s několika dalšími jazzmany „Jazz Art“. Bylo to proto, aby zaštítil existenci prvního nezávislého jazzového klubu po revoluci. Velice originální „Jazz Art Club“ se podařilo vybudovat v Radiopaláci na Vinohradech. Pořádali jsme různé koncerty a pravidelný jazzový festival „Jazz na ostrově“ na pražském Žofíně. Fungovalo to dobře až do té doby, než nás ze dne na den vyrazil na ulici nový majitel Radiopaláce. Chtěl nám sedmkrát zvýšit nájem. Přitom jsme měli smlouvu o pronájmu na deset let s radnicí Prahy 2. Pronajali nám něco, co už nevlastnili. A tak se to všechno rozpadlo. Napřed jsme se sice chtěli bránit, chtěli jsme protestovat. Ale solidarita byla tak mizerná, že na domluvené protestní shromáždění nakonec nikdo nepřišel. Nechali jsme v tom minimálně dva roky šílené práce, a pak nás muzikanti stejně pomluvili.

Myslím si, že taková krásná a nekomerční muzika, jakou jazz je, by měla být víc podporovaná státem a různými organizacemi, které mají trochu peněz na kulturu. V některých zemích si toho umí víc vážit. Český jazz by mohl být dobrou propagací naší země v zahraničí. Ve světě máme rozhodně dobré jméno.

Mám to štěstí, že se svou hudbou mohu slušně uživit. To souvisí jistě s tím, že mám hodně širokou paletu činností, že mě život naučil být mnohostranným. Pro mě je to o to víc potěšující, že jsem chtěl být vždy svobodný, být svým vlastním pánem. O pevné angažmá, nebo dokonce pevné zaměstnání jsem nikdy neusiloval. Nikdy jsem nemusel chodit do zaměstnání. Musel jsem se akorát naučit ještě plno dalších hudebních profesí, a když to všechno spojím, vydá to tolik, že z toho mohu být živ. 
Spolkne to ovšem veškerý můj čas, ale jsem šťasten, protože tu muziku mohu dělat tak, jak se mi chce."

podzim 2005