Milan Svoboda - rozhovor s mužem kterému tleskal George Duke! - "JazzBlog.cz"

JazzBlog.cz, 18.10.2009

original link

Milan Svoboda - patří mezi přední osobnosti české hudební scény. Jako jazzový pianista a bandleader si získal velké mezinárodní renomé. Jeho tvůrčí záběr, jako skladatele a dirigenta,  je velmi široký, od moderního jazzu přes muzikál, filmovou a scénickou hudbu až k soudobé hudbě vážné.
Narodil se v roce 1951 v Praze. Je absolventem varhanního oddělení Konzervatoře v Praze, studoval muzikologii na Filosofické fakultě University Karlovy, kompozici na pražské AMU a jako stipendista působil v USA na Berklee College of Music v Bostonu.

Na generální zkoušce jsem měl možnost pozorovat práci Milana Svobody, a byl to velký žážitek, ale samotný rozhovor s ním byl velice poučný. Než jsme se dostali do restaurace kde se odehrál samotný rozhovor, mluvili jsme s panem Svobodou o situaci jazzu v čechách a ve světě. Shodli jsme se na tom, že situace není příznivá a dozvěděl jsem se od něj, že není nic zvláštního, když za ním po koncertu přijde divák a řekne že tento hudební žánr neznal.

Kde berete inspiraci pro své aranže a kompozice?
Inspiraci beru u specielních muziknatů, jako je třeba Chick Corea a mnoho jiných. A aranžovat pro symfonický orchestr je lákavý, není to snadná záležitost, a do jistý míry snaha rozšiřovat si obzory. Celý léta dělám hlavně jazzovou muziku, pro menší ansámbly nebo bigbandy, což je moje hlavní vizitka ale tohle je výzva rožšířit to a dostávat do hudby další barvy.

Konkrétně jste aranžoval i několik písní od Beatles. K jejich hudbě máte nějaký bližší vztah nebo se Vám líbí pouze těchto pár kousků?
Jednak se mi Beatles líbí, speciálně Paul McCartney, protože podle mě je skladatelsky hlavní duch kapely. John Lennon přestože je spoluautorem řady písní tak to spíše dodělával, a je spíš textař. Ale ty hlavní nápady jsou podle mě od Paula. Jednak jsem na tom vyrostl - jsem generace 60. let, takže Beatles jsou základní hudbou kterou jsme jako děti žrali. A navíc tady nechali skvostný písně a nádherný melodický nápady atd. To mně vždycky bavilo, takže je z čeho čerpat. Právě lidi z vážný hudební scény mě požádali abych udělal něco neobvyklýho, jazzovýho, jinýho než jsou oni zvyklí. A protože hudba kterou píšu pro svůj kvartet je do symfonickýho orchestru nepřenosná, byly možnosti napsat buď něco úplně novýho, což jsem taky udělal, ale tohle je zajímavý tim že to jsou známý melodie, každej to zná a mně lákalo to udělat trochu jinak, aranžersky se na tom vyřádit, vyzkoušet co to udělá v tomhle spojení. Je to čistě instrumentální záležitost, a snažil jsem se to pojmout jinak, tak aby to bylo kontrastní a dohromady je to co jsem udělal jen takovej výběr, mám jich udělanejch 10, takže zhruba program na jedno CDčko. To chceme točit v březnu s Moravskou filharmonií v Olomouci. Parta z Olomouce mě v podstatě vyprovokovala abych něco takovýho udělal nejřív pro smyčcovej kvartet kluků z Olomoucký filharmonie, s tím udělali pár koncertů a teď se to rozšířilo pro tu celoorchestrální verzi.

Snad jste se doslechl o úspěchu Points v soutěžích v Getxu a Hoeilaart. Těší Vás úspěchy mladých čechů?
Samozřejmě, všichni ty kluci byli mí studenti, a o jejich kvalitách jsem nikdy nepochyboval, protože Points jsou zajímavý tím že nemají doprovodnej nástroj, jsou tam pouze dva dechy a rytmika, a jsou to všecko brilantní muzikanti. Míra Hloucal je trumpetista naprosto jedinečnej kterýho sme tu léta neměli a je skvělý že se vyloupnul takovej báječnej muzikant. Já už ho sleduju roky. Když začal chodit na Ježkárnu, já ho slyšel jednou když byl s Pokornym někde v televizi, a říkal jsem si "Hele, tady je hotovo, konečně trumpetista." Tak jsme se poznali a natáhl jsem ho do školního orchestru. Dále Luboš Soukup je podle mě jedinečnej, naprosto originální hráč, akorát je takovej trošku introvert, potřeboval by se zřetelnějc projevovat aby tu svojí hudbu dostal ven. On má vynikající tón, přístup k frázím a to je velice osobitý. Ono se to totiž na první poslech moc nepozná, protože jazz je taková hudba postavená na improvizaci, hraje se hraje nahoru dolu, hraje se tak a tak, ale kdo neni vyloženě erodovanej analytik a odborník, tak v tom v podstatě nerozeznává rozdíly. Hodnotí to povrchně podle toho kdo je větší šoumen, kdo jak vypadá, nebo má lepší hadry, dobrou čepici nebo co já vim, tak podle toho to může hodnotit. Ale slyšet prostě groove tý hudby a tu osobitost toho hráče je velice těžký odhalit. Takhle to je, a Soukup je velice osobitej saxofonista, kterýho já hodnotim dost vysoko.

A Ondra Pivec u Vás studoval také?
Taky, Ondřej je absolvent z VOŠky žejo. Vlastně jak začala jazzová VOŠka, tak první ročník bylo celý Vertigo, druhej Pivec s kapelou (Hobzek, Liška...), čili ty co v tom mladym jazzu opravdu něco znamenaj, když to tak řeknu, prošli mejma rukama (smích).  To mě samozřejmě těší, že jsem je mohl od začátku malounko usměrňovat, něco jim dát protože ty byli hotový, čili už tolik nepotřebovali aby je někdo učil. Třeba Pivec strašně rychle vnímal. Když mi přinesl svoje první aranžmá, vyhodil jsem ho s tím, znělo to strašně. On se nejdřív urazil, pak se zamyslel, přišel znovu, předělali jsme to a znělo to výborně. Takže se během krátký doby naučil aranžovat.

Dnes spousta kapel kombinuje různé hudební styly a jazzem, ale poměr jazzu je čím dál tím nižší, co si o tom myslíte?
No hlavní důvod je to, aby to brali lidi, a ta přítomnost toho hůř srozumitelnýho, jako je skupinová improvizace, složitější harmonie, všechno tohleto, tak publikum od toho může odejít, protože je to moc složitý. Ale v každym případě tohle není nic novýho, tohle dělal už Miles Davis před 50-ti lety, takže se objevuje objevené. Ale pokud to co hrajou dělaj dobře, tak je to úžasný. Ale vždycky se usmívám tomu, že jako mladý jsme my objevovali hudbu, a dnešní mladý objevujou to samý. My jsem měli akorát tu výhodu, že to co jsme objevovali v 70. letech my, bylo opravdu novátorský, ta vlna tý fúze tam byla a byli jsme u zdroje. Tuhle hudbu reprezentovali legendy jako Herbie Hancock, Joe Zawinul, Chick Corea v projektech Weather report, Return to forever, Mahavishnu orchestra... To byla éra novátorský hudby.

.Sám jste říkal že po koncertu za Vámi přišel host a říkal, že hudbu kterou slyšel vůbec nezná, a ptal se co to je. Jak byste motivoval lidi k tomu si tuto hudbu aspoň poslechnout? Protože drtivá většina z nich jazz zavrhuje, je plná předsudků a hodností jako nemoderní...
Přesně tak to je, protože nedokážou se odvážit otevřít uši, a upřímně se nadchnout. Ty lidi jsou v neustálym zajetí trendů, řeší to jestli se hodí tohle poslouchat, jestli to je nebo neni IN. Ale upřímně, poslechnout si tu hudbu od těch tvůrců, jakym způsobem pracujou a jsou schopný oslovit toho posluchače, jestli jsou osobitý, jestli maj co říct. Hudba musí mít nějakej příběh, nějakej obsah, ňákou informaci, jestli to neni jenom povrchní póza, vyplňování nějakejch modelů, na první poslech dobrejch. Ale ve skutečnosti se za tím skrývá totální prázdnota. To je těžký dneska odhalit, protože málokdo řekne co si opravdu myslí, jenom aby nevypadal jako blbec. Když spolu dva sedí, poslouchaj a ten jeden řekne "To je odvaz co?", a ten druhej řek "Ale já si myslim že to je příšerná sr**ka." To si málokdo dovolí říct, kor když už někdo má jméno, ale ona to kolikrát je sr**ka, bohužel. Jde o tu osvětu, o to aby se o jazzu psalo, a dokázalo rozkrejt. Jsou tu ale lidi který maj svý úspěchy, a to mně naplňuje pocitem že jazz ještě není úplně mrtvej. Jde jen o to aby si každej našel svojí identitu. Řadu takovejch kapel znám, a musím říct akorát že to už tu bylo. Publikum to většinou neví, ale oni si myslí že dělaj něco super, ale tohle super už dělali jiní mnohem dřív. Takže vlastně přebíraj hudební koncept kterej už tu byl, a jak to je jak chce, tak ty velký jazzmani hrajou čím dál tím líp. Jinak pokoušet se lidi motivovat nemá smysl, protože jazz, je nádherná hudba právě kvůli tomu, že nikoho k ničemu nenutí.

A jakou hudbu si poslechnete ve volné chvilce? konkrétně já když poslouchám hudbu, snažím se z ní něco načerpat, učit se, ale Vy jako česká jazzová špička už těch možností co se učit tolik nemáte.
No, tak když se člověk snaží bejt tvůrčí, tak hledá ispiraci ještě jinde. Když jsem začínal tak mě zajímalo všecko, ale teď to jsou už jenom speciální tvůrci, od kterejch se snažim poslouchat co novýho udělaj. Třeba Chick Corea, toho pokládám za největší osobnost v moderní hudbě, hlavně jako skladatel je nedostižnej.  No a nebo poslouchám úlně jinej typ hudby, třeba Mahlera, nebo jiný autory z jiných oblastí, protože mě zajímá hudba komplexně. Samozřejmě že se snažim ty opravdu špičkový osobnosti poslechnout, ale unikne mi to, a ty dneska slavný lidi ani třeba neznám. Ale můj záběr je tak individuální, že už nepotřebuju tohle řešit. Řešim svůj koncept, kterej se snažim rozvíjet.

Jak často si takhle něco pustíte?
Málokdy, protože když se člověk živí hudbou, potřebuje si od toho někdy odpočinout. Neexistuje že bych u sebe měl pořád mp3jku, a rval si do uší ňákou muziku, to je vyloučený. To už nemá důvod. To má důvod pro ty co to potřebujou k nějakýmu pocitu, to jsou ty kvůli kterým to dělám.
Ono tu totiž hrozí to, že člověk začne spíš napodobovat, a hůř bude hledat sám sebe. A jestliže je v jazzu něco opravdu cenný, je to sound, kterej je opravdu osobitej. To je pro mně tisíckrát nejcennější, že někdo řekne "Takhle nikdo jinej nehraje.", a potvrdilo se mi to loni, když jsme se studentskym orchestrem z konzervatoře hráli v Americe na celosvětovym festivalu big-bandů (tady mimochodem hrál zmíněný Luboš Soukup, dále Jakub Doležal, Petr Kalfus, Štěpán Janoušek atd.). A tam to strašně fungovalo, nikdo jinej tam takhle nehrál, to sme přijeli z Prahy, a jinak tam byli Američani, ňáký Japonci, Australani, univerzitní kapely, a hráli fantasticky. Právě tím že jsme měli jinej zvuk, tak jsme měli strašnej úspěch. Všichni včetně poroty (např. George Duke) si stoupli a tleskali nějakejm čechům.
Co je taky důležitý, že za hraním musí být příběh, musí tam být sdělení, obsah. Můj koncept je hrát expresivní hudbu která vypráví příběhy. Hrál jsem se spoustou saxofonistů, a třeba Krajíce pokládám za naprosto vyjímečnou osobnost krz to expresivní hraní. Přitom kdybych poslouchal jiný saxofonisty, který by tohle neměli, dokázal bych během 10 vteřin chrápat, protože tam nic neni. A to jsou věci který se nedaj na první pohled poznat, to se musí tak vnitřně cejtit.

Milan Svoboda celý rozhovor zakončil citací Dalajlámy: "Naučte se pravidlům, abyste je mohli správně porušovat." To je podle něj klíčem k jazzu, i životu samotnému.

Napsal: Míra Dlouhý