Na jazzu je úžasné objevování - "Harmonie"

Časopis Harmonie, 29.11.2012 

Milan Svoboda - na jazzu je úžasné objevování

Jan Blüml

foto: Martin Zeman, archiv

original link

Padne-li zmínka o domácím bigbandovém jazzu, člověka okamžitě napadne jméno Milan Svoboda. Zakladatel legendárního Pražského Big Bandu – mezinárodně uznávaného a oceňovaného orchestru, který zvláště v druhé polovině 70. let sloužil jako líheň mladých jazzových talentů – zanechal na české hudební scéně výraznou stopu nejenom jako skladatel, aranžér a klavírista, ale rovněž jako pedagog. Společně se svými kolegy z Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka Svoboda v dubnu vystoupil v rámci čtvrtého ročníku Mezinárodního festivalu soudobé hudby Music Olomouc. Publiku představil cyklus vlastních aranžmá písní Beatles. A proč právě Beatles? „Některé jejich harmonické postupy stejně jako melodika jsou opravdu jedinečné. Písně Beatles jsou kompozičními a historickými skvosty, které už nemá šanci nikdo překonat,“ říká Svoboda.

V rámci festivalu Music Olomouc jste odehráli několik orchestrálních aranžmá písní Beatles. Co pro vás tahle skupina znamená a jak na její tvorbu nahlížíte jako skladatel? 
Já na nich vyrůstal, šíleli jsme po nich! Potom přišel Leonard Bernstein se svými slavnými přednáškami, v nichž ukazoval různé hudební principy právě na písních Beatles. To mě opravdu zaujalo. Víte, bylo to takové šťastné období. Beatles začínali v éře rock’n’rollu. Jejich první písně měly ještě stejnou formu a na nich si udělali jméno. Později ale svůj úspěch investovali do něčeho mnohem významnějšího. Do jisté míry se takto rock’n’roll naplnil. Beatles považuji za mistry písňové formy. Proto jsou nesmrtelní a dodnes se hrají. Nedávno jsem viděl koncert Paula McCartneyho. Jeho nové věci jsou také pěkné, ale když sedne k piánu a zahraje Let It Be, tak je to síla! To téma má stejnou sílu jako Beethovenova Óda na radost a tyhle velké fláky světové hudební literatury. Úplně v klidu to s tím můžeme poměřit. Šedesátá léta byla vůbec nesmírně zajímavým obdobím. Populární hudba v určitých projevech dosáhla výjimečných výsledků, které byly posunem v historii hudby vůbec. Písně Beatles mě vždycky lákaly k nějakému zpracování, tak jsem to zkusil, vzdát hold této geniální melodice.

Je pravda, že jedno z vašich vůbec prvních velkokapelových aranžmá byla také píseň Beatles, konkrétně Martha My Dear? 
Ale ano, to je pravda. Jak to víte? Tohle jsem snad nikde neříkal. To mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct a chodil jsem na hudební školu. Aranžmá bylo určeno pro školní orchestr.

Aranžmá písní Beatles, které jste dnes hráli, jste v roce 2010 natočil s Moravskou filharmonií Olomouc. Kdy a jak vznikla tato spolupráce? 
Vznikla, myslím, někdy těsně před rokem 2000. Tehdy jsem koketoval s takovými komorními projekty. Když jsem pracoval s Virtuosi di Praga a Oldřichem Vlčkem, potkal jsem Vladislava Kvapila, který s nimi tehdy také něco dělal. Společně jsme pak v následujících letech uskutečnili několik projektů včetně Beatles. Jinak Beatles mají dlouhou historii. První aranžmá jsem napsal již před lety pro Vlčka, další jsem dělal pro Kvapilův Gamavilla quartet. Když jsem se později rozhodl z aranžmá písní Beatles udělat celý cyklus, spolupráce s Moravskou filharmonií se přirozeně nabízela. Domluvili jsme se, že to celé uděláme tady. Olomoucký orchestr jsem jinak také dvakrát dirigoval u příležitosti provedení některých mých symfonických skladeb.

Fanoušci Beatles se odjakživa dělili na dva tábory: „mccartneyovce“ a „lennonovce“. Vzhledem k tomu, že jste na desku vybral sedm písní Paula McCartneyho a pouze tři Johna Lennona, řekl bych, že spadáte do prvního tábora. 
Já tohle vůbec neřešil, oni se vždycky pod písněmi podepisovali oba. Nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlel.

Před časem jste v rozhovoru s Milošem Skalkou uvedl, že se desku s aranžemi Beatles prostřednictvím známého člověka z hudební branže pokusíte předat Paulu McCartneymu. Podařilo se to? 
(smích) Nedostal to. Já jsem se nedostal do kontaktu s tím jeho známým. A to víte, poštou to poslat nemůžu, že jo. Ale třeba k tomu ještě dojde.

Je zajímavé, že vaši hudební kariéru zkřížilo několik významných muzikantů pocházejících z Olomouce, minimálně Emil Viklický. Na koho ještě rád vzpomínáte? 
Třeba na Rudolfa Ticháčka, který hrál v mém bigbandu až do své tragické smrti v roce 1982. To byl báječný muzikant, výrazná persona. Měl cit jak pro tradici, tak pro jazzrockovou fúzi. Začínal u mne také Aleš Charvát. Ve skupině Kontraband se mnou působil Luboš Holzer.

Jak jste během své hudební dráhy vnímal olomouckou jazzovou scénu? Znal jste se s místními muzikanty? 
Samozřejmě že je všechny znám, třeba Petra Junka nebo Free Jazz Trio. My jsme se v sedmdesátých letech setkávali na všech těch amatérských jazzových festivalech. Vzájemně jsme se dokázali všelijak hecovat a se zájmem jsme sledovali, kdo co dělá.

Zmínil jste olomouckou skupinu Free Jazz Trio. Vy jste jeden z hlavních představitelů domácího jazz rocku. Jaký byl ale váš vztah právě k free jazzu? Je známo, že někteří jazzmani považovali tento směr za slepou uličku. Pamatuji si jeden váš rozhovor s Lubošem Andrštem a Rudolfem Ticháčkem, kdy jste free jazz velmi obhajoval. 
Můj vztah byl kladný. Bylo to také vlivem mého bratrance Jiřího Stivína, vyhlášeného freejazzmana. Jiří byl jeden z těch výrazných reprezentantů volného hraní. Ten s tím hodně prorazil. V Čechách byl v tomto směru vůdčí osobností, což trvá v podstatě dodnes. Jak jste řekl. Já byl zasažen především jazzrockovou vlnou a skupinami jako Weather Report, Mahavishnu Orchestra nebo Return To Forever. Ale ten free jazz šel paralelně s tím. Byl i v těchto kapelách. I tam byla velká míra uvolnění, kdy se v rámci daných struktur rozvíjela volná hudba. Třeba Wayne Shorter to tam má dodnes, volná improvizace je v jeho hudbě přítomná.

Jako muzikant a pedagog jste neustále v kontaktu s mladšími generacemi hudebníků. V čem se liší současná scéna od dob, kdy jste zahájil svoji kariéru? 
Myslím, že se v podstatě nic nezměnilo. V sedmdesátých letech byl zásadní vzmach fúze. V osmdesátých byla ještě poslední éra Milese Davise a těchto osobností, které tu fúzi nějakým způsobem dotvořily. Myslím, že principy moderního jazzu i toho mainstreamu jsou dodnes stejné. Možná je tady dnes větší míra ovlivnění etnickými kulturami. Něco se propojuje s africkou nebo indickou hudbou. Anebo s českým folklórem – takže vlastně zase fúze. Jsou to pouze různé varianty a variace na jedno téma, které je podle mého názoru vývojově uzavřené. Ty kombinace nejdou dělat do nekonečna. Rozdíly je možné hledat spíše v interpretační rovině. V rovině přístupu konkrétních osobností a individuální inovace. Tam je neustále něco nového a zajímavého. Chápu ale řadu mladých muzikantů, kteří znovu objevují bebop, jsou schopní se nadchnout pro hudbu Charlie Parkera, a je to pro ně úplný vrchol. Vždycky se dá vracet, což je bezvadné, protože je neustále co objevovat. A na jazzu je úžasné právě to objevování.

Hudba tedy zůstává stejná, ale podmínky, v nichž vzniká, se mění. V 70. letech jste s umělecky progresivním Pražským Big Bandem vyprodali Lucernu. Nedovedu si představit, že by se něco podobného mohlo stát dnes. 
A kdyby jednou! My jsme Lucernu vyprodali třeba třikrát za rok, což bylo nevídané. Samozřejmě to výraznou měrou ovlivňovala doba. Byli jsme reprezentanty něčeho, co bylo tak trochu polozakázané. Na rozdíl od rockových skupin, které zpívaly texty, jsme mohli na veřejnost. Byli jsme takoví ulítlouši, kteří hrají nějakou instrumentální hudbu. Ale tehdy v tom lidi nacházeli tu víru, že se vyjadřujeme svobodně a dáváme to najevo. Hráli jsme také převzaté věci, čili americkou hudbu. To bylo samo o sobě velice zajímavé, že tady v komunismu hrajeme jako ti Američani. Většinu našeho repertoáru ale tvořily vlastní skladby, i když inspirované americkými vzory. Já jsem se vždycky snažil hrát vlastní muziku. Říkal jsem si, to je můj jazyk, to jsem já. Nemůžu napodobovat do nekonečna. Být jedním z mnoha epigonů by mě nebavilo. Fakt, že se u lidí chytla i ta původní práce, je myslím docela cenný.

O strhující atmosféře v Lucerně vypovídají i některá videa na internetu. V době, kdy komunisté zlikvidovali domácí rockovou scénu a po hudbě tohoto typu tady vládl obrovský hlad, musely vaše koncerty přímo elektrizovat. 
Víte, my jsme jezdili na amatérské festivaly. To slovo „amatérský“ bylo zázračné. Mnoho se pod ním schovalo. Řeklo se, to jsou amatéři, tím pádem zájmová umělecká činnost. A my jsme pod tím označením propašovali skutečně super věci. Na amatérských festivalech hráli všichni, třeba Jiří Stivín nebo Emil Viklický. Všichni jsme byli v podstatě takoví amatéři, takže nás nechali a pak jsme mohli mít narvanou Lucernu, kde z toho ti lidé byli úplně hotoví. Hudebně to samozřejmě nebylo amatérské, to mělo opravdovou úroveň. S tím amatérismem souvisí ještě jedna věc. Z muziky tehdy nebyly téměř žádné peníze. Ale my jsme to dělali proto, že jsme měli zkrátka silnou potřebu to dělat. Odměnou pro nás bylo, že ta hudba nějakým způsobem komunikuje. K Lucerně bych chtěl říci ještě jednu věc. V roce 1977, po Chartě, jsme tam hráli moji skladbu Reminiscence na starý chorál, v níž jsem použil Svatováclavský chorál. Text jsme nezpívali, to by asi nebylo možné. Zpívali jsme jenom slabiky la la la. Ta kompozice byla taková bombastická, řekl bych až prvoplánová. Bylo to zkrátka myšlené tak, aby to lidi strhlo, což se podařilo úplně úžasně. Představte si to: rok 1977, narvaná Lucerna, skladba končí velkým finále a konec. Ticho. Několik vteřin bylo úplné ticho. Říkal jsem si, co tohle je? Najednou se vzedmula opravdu šílená vřava a lidi řvali: Bijte je! Bijte je!

Tak to je síla... 
Napadlo mě, že nás asi zašijou. Nakonec se tak ale zázračně nestalo. Asi to nepochopili. Anebo se hrál někde nějaký hokej a oni soustředili pozornost jinde (smích).

Když jsme u srovnávání dob předrevolučních a porevolučních, vzpomněl jsem si na pěknou myšlenku, kterou jste zmínil během dnešní odpolední přednášky. Říkal jste, že v době komunismu bylo velmi složité obstarat si zahraniční desky. Když už se vám ale nějaké album dostalo do rukou, měl jste čas a prostor ho dokonale do hloubky poznat. Dnešní mnohost přece jenom trochu ubíjí a sklouzává k povrchnosti, nemyslíte? 
To je přesně ono. Paradoxně v té blbé době jsme měli možnost se na něco opravdu soustředit. Dávalo nám to mnohem víc, něco jsme detailně prozkoumali. To, že jsme žili v ghettu, nás paradoxně tlačilo k ještě lepším výkonům ve snaze dostat se z toho pryč. Umělci měli obrovskou motivaci a pracovali neskutečně pilně. Žili jsme v době, kdy nikdo netušil, že přijde nějaký devětaosmdesátý, že se otevřou hranice, že se něco změní. Když jsem se v osmdesátých letech vracel z pobytu na bostonské Berklee College, tak jsem si říkal, že se do Ameriky už nikdy nepodívám. To byly hrozné momenty.

A nepřemýšlel jste o emigraci? 
Samozřejmě jsem o emigraci přemýšlel. To byly bezesné noci. Jenže já v té době už měl doma šestiletou dceru. A tyhle vazby jsou pro mě naprosto zásadní. Zůstat v emigraci a rodinu mít v Československu, to nešlo dohromady. Přitom mě ale muzikanti v Americe přemlouvali, ať zůstanu. Během osmi měsíců mého pobytu se mi podařilo zrealizovat několik projektů. Měl jsem svůj kvartet. I bigband jsem dal dohromady. Všechno se slibně vyvíjelo. Tehdy to pro mě byla životní příležitost. Rozhodování, zda zůstat v Americe a pokusit se prosadit, nebo se vrátit domů, bylo tedy hodně těžké. V té době mi bylo navíc třiatřicet. Kdybych byl osmnáctiletý mladík, tak asi neváhám. Nakonec jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl.

Je zajímavé a občas smutné sledovat osudy vašich kolegů, kteří volili opačně. Zdaleka ne každý dosáhl v cizině úspěchu, kterému se těšil doma. Můžeme vzpomenout na Luďka Hulana nebo Karla Krautgartnera. 
Já jsem s Krautgartnerem dokonce mluvil, když jsem dostal povolení vyjet na Západ. Měli jsme tehdy koncert v Kolíně nad Rýnem. Bylo to krátce před jeho smrtí. Krautgartner byl v šedesátých letech naprosto zásadní osobností české kultury a emigraci nesl těžce. I když v jeho případě to nebylo až tak zlé. V Německu učil na univerzitě a měl jistou vážnost. Ale ono prosadit se ve světě, to není vůbec nic jednoduchého.

Jakými projekty se v současné době zabýváte? Nechystáte nějakou spolupráci s manželkou, případně dcerami, které se také věnují hudbě? 
Tak dcery už se od hudby odklonily. Manželka (herečka Jana Paulová – pozn. autora) se zase vrátila zpátky k divadlu. Já jsem jí teď dělal hudbu k představení Láska naruby. Jezdí s tím po celé republice a mají docela úspěch. Manželka tam zpívá asi pět písniček. Je to takový kabaret. Jinak budu mít koncert v Karlových Varech se symfonickým orchestrem a houslistou Pavlem Fischerem, z čehož mám velkou radost, protože Fischer je opravdu výborný muzikant. Budeme hrát Concerto Grosso. Spolupracuji také s cellistou Jiřím Bártou. Tento rok budu ale věnovat velkou část svého času psaní učebnice jazzové harmonie – neustále diskutujeme o hudební teorii, ale žádná takováto kniha u nás dosud neexistuje. Rozhodl jsem se, že to napíšu sám.

To je velmi záslužná práce. Kdy by měla být kniha hotová? 
Chtěl bych to stihnout do konce tohoto roku. Je to odhadem tak na 400–500 stran.

Do velkých projektů, jakým byl váš muzikál Pěna dní či balet Mauglí se nepouštíte? 
To záleží vždycky na nabídce. Je to ale poměrně náročné a dnes jsou ty muzikály navíc strašně komerčně zaměřené. Já jsem vůči tomu velice kritický. Hlavně mi vadí, že se to dělá na playback. Teď jsme obnovili Bídníky, znovu jsem to nastudoval. Je to orchestr, výborná partitura, moc pěkné. A mimochodem, není vůbec lehké udělat to dobře. Ale vedle toho se to švihá na ty playbacky, což nesnáším. Takže v tomhle prostředí s něčím přijít je složité.

Psáno pro: časopis Harmonie 2012/07