Novinky soudobé hudby IV, M.Svoboda: Concerto grosso - "Hudební rozhledy"

Hudební rozhledy č.11/2010

Marek Štilec

original link

O tom, že skladba Milana Svobody Concerto grosso je plná jazzových prvků, rytmů, harmonií a melodických linií, není třeba vůbec pochybovat. Milan Svoboda je již dlouho proslulým, ale stále mladistvě nabitým a hledajícím jazzmanem! A to nejen u nás, ale především v zahraničí. Skladba však stále zůstává na půdorysu staré barokní formy concerto grosso – tedy jakéhosi zápasu skupiny sólistů (concertino – v tomto případě housle a klavír) a orchestru (concerto). Kompozice však zapojuje i prvky koncertantní, kdy orchestr vytváří doprovodný element, a obsahuje i dvě výrazné kadence obou sólistů. Jedná se tedy o skladbu na pomezí žánru concerto grosso a koncertantní symfonie. Dílo by se tedy pro svoje klasické nástrojové obsazení (sólové housle, klavír a smyčcový orchestr) a jazzový charakter dalo zařadit do „přihrádky“ jakési „fusion music“ či „cross-over“ – na pomezí klasiky a jazzu. V případě této Svobodovy kompozice se jedná o originální silnou hudbu, která velice umně vy¬užívá prvků starých forem barokního žánru concerto grosso, jistých prvků koncertantní klasicistní symfonie (už výběr dvou koncertantních nástrojů a třívětý rozvrh), avšak zcela dominantní je invenčnost Svobodovy hudby. Tři věty, do nichž Milan Svoboda svoji kompozici rozvrhl, 1. Allegreto, 2. Adagio a 3. Allegro molto, na sebe navazují attacca, takže skladba tvoří jeden velký celek. Rozsahem jsou jednotlivé věty časově téměř vyrovnané, v průměru kolem 8 minut (první věta 9 minut, druhá věta 8 minut, třetí věta 7 minut). První věta je svou povahou a rozsahem nejrozsáhlejší. Celá kompozice trvá 25 minut, což je durata, která se přibližuje spíše moderní kompozici či koncertantní symfonii, jak ji známe v nejvyspělejší formě např. u W. A. Mozarta. Obvyklé barokní concerto grosso by trvalo okolo 10 až 15 minut. I v tom lze spatřovat hlavní atribut práce Milana Svobody – „vycházení“ z tradice, ale její originální rozšiřování.

1. věta Allegretto
První věta má „giocosní“ charakter. Formální rozvrh celé věty by se dal charakterizovat jako model (A)-(B)-(A) s výraznou kadencí v závěru, kterou bych spíše než jako codu charakterizoval jako přechod do věty druhé. Díl A je rytmického charakteru, přičemž střední díl B nemá lyrický charakter a ač je kontrastní, dal by se spíše označit za ostinátně-rytmický. Důležitý je rovněž princip symetrie. Celý díl (A) by se totiž formálně dal opět rozdělit na pododdíly (a)-(b)-(a1). Oddíl (a) patří orchestru, který exponuje a rozvíjí tematický materiál, díl (b) patří jakési minikadenci sólistů, která je však tematicky spjata s oddílem (a) pouze velmi volně. Díl (a1) patří zcela sólistům, jejich expozici hudebního materiálu – rozvíjení základního čtyřtaktového motivu. Úvodní oddíl (Aa) vyrůstá ze čtyřtaktového motivu, který je výrazný svým „giocosním“ charakterem, měnící se metrickou strukturou – první čtyři takty jsou měněny postupně 4/4, 3/4, 5/4 a 7/8. Rovněž v rytmické osnově je zřetelná řada synkop a transakcentace. V prvních 24 taktech se téma objeví celkem čtyřikrát a to tak, že poprvé a potřetí ve svém základním čtyřtaktovém tvaru, tedy jako expozice, zatímco podruhé a počtvrté ve své rozšířené podobě, tedy jako jakási „evoluční varianta“. Krátký díl (b), který má pouze 15 taktů, přináší oddíl, v němž se exponuje nejprve klavír a vzápětí housle. Charakteristické je, že z „drivu“ předchozího oddílu klavír trochu ubírá a housle již zcela rozvolní charakter. Ten se k nám ale opět vrací zpět a to v díle (a1), který je delší než oddíl (a) a exponují ho pouze sólisté. Závěr tvoří finální čtyřtaktový pomalý oddíl Adagio. Po něm následuje oddíl (B) s označením Tempo primo. Pokud v oddílu (A) byl charakteristický prvek zápasu concerta a concertina, v oddíle (B) převládá prvek koncertantní, kdy harmonické a rytmické prodlevy umožňují vytváření virtuózních kreací jednotlivých sólových nástrojů. Tedy i v obsazení a instrumentaci se pohybuje skladba Milana Svobody v oblasti přísné kompoziční logiky, ač ve výsledku působí naprosto přirozeně. Oddíl (B) je ve srovnání s dílem (A) rozsáhlejší. Zahrnuje v sobě především prvky koncertantní a jazzové. Orchestr tvoří většinou ostinátní doprovod, nad kterým se klenou sóla houslí nebo klavíru. V roli sólového prvku se ale objeví i orchestr. Stejně jako oddíl (A) uzavírá i velký oddíl (B) pomalý oddíl, v tomto případě Andante cantabile, které má však oproti čtyřem taktům za oddílem (A) rozsah 12 taktů, čímž získává na důležitosti a připravuje návrat „velkého“ dílu (A). V návratu oddílu (A1) dochází k citaci tématu nejprve sólisty a posléze společně sólisty a orchestrem. Přes spojovací oddíl ústí celá věta do houslové kadence, po které navazuje věta druhá.

2. věta Adagio
Pro druhou větu zvolil autor formu variací. Po orchestrálním úvodu, který však s variacemi tematicky příliš nesouvisí, přichází téma. Po expozici tématu přicházejí čtyři variace a nakonec opět téma s codou. Nutno říci, že se jedná o variace přísné, protože dodržují stále schéma osmnácti taktů tématu. V jejich vývoji i narůstání prostředků jak instrumentačních, tak virtuózních, je však třeba konstatovat, že tvoří jediný velký oblouk. Samotné téma je potom melancholické, s typickými jazzovými prodlevami, ornamentikou a harmonií. Pokud jsme si v rychlém běhu allegrové věty mohli představit ledaccos, pro mě osobně vystihuje 2. věta komorní prostředí jazzového klubu. Melancholická atmosféra má cosi z pomalých částí jihoamerických skladatelů (Piazzolla, Pujol). Ve své základní podobě zazní téma pouze v klavíru, s doprovodem violoncell a kontrabasů, v jazzové sestavě by šlo zřejmě o pizzicata kontrabasu. V druhé variaci přebírají melodii housle, nastupují všechny smyčce, i když zatím pouze v doprovodně-harmonické funkci. Klavír tvoří triolový protihlas. Ve druhé variaci housle přejdou na šestnáctinový pohyb, vyšší smyčce z celých not přejdou na hybnější čtvrtky a rovněž nižší smyčce se rozpohybují v osminové melodii. Ve třetí a čtvrté variaci se pohyb jak v orchestru, tak především v sólových hlasech zahušťuje a i pomocí dynamiky vzniká velká gradace. Ta kulminuje a po ní přichází téma s codou, které přednáší sólové housle a klavír. Jedenáct taktů před koncem celé věty nastupují smyčce, jež v celých notách přinášejí harmonický podklad, zatímco klavír přináší ostinátní rytmus. Celá pasáž má silné napětí a udržuje posluchače ve velkém napětí, co se bude dít dále.

3. věta Allegro molto
Třetí věta má naprosto nepopiratelně charakter závěrečné věty. Na prvním místě se jedná o celkový tah a pulz věty, který se zastaví pouze v kadenci sólového klavíru. Dominantní je rovněž rytmičnost a především pravidelné členění. Neméně důležitým prvkem je rovněž transakcentace. První velký úsek šestnácti taktů přináší hlavní téma, které prochází celou větou. Tuto první periodu lze vystihnout členěním (a)(b)(a1)(b1). Čtyřtaktové téma je postaveno na šestnáctinovém pohybu, který doplňují prudké secco akordy sólových nástrojů. Po čtyřech taktech orchestru přicházejí čtyři takty sóla. Další čtyři takty přináší orchestr stejné téma, pouze o kvintu výše. Následující čtyři takty patří sólům. Členění po čtyřech taktech je pro tuto větu příznačné. Dále následuje pasáž, kdy orchestr doprovází a sóla hrají téma, pak si tuto „roli“ vymění. V další závěrečné periodě se pak oba „koncertantní partneři“ doplňují. Přichází oddíl přinášející ostinátní riff orchestru, zejména v nižších smyčcích, nad kterými „excelují“ virtuózní sóla, zejména klavíru. Po této pasáži nastupuje bravurní più mosso, které exponuje v unisono šestnáctinovém pohybu především orchestr. Až v závěru se v unisonu s orchestrem představí sólové housle. Důležitý je vlnovitý pohyb crescendo a decrescendo. Tento oddíl ústí do klavírní kadence. Zde tedy další příklad velké symetrie – protože v první větě patřila kadence houslím. Druhá věta kadenci neobsahuje a ve třetí větě ji má klavír. Po kadenci přichází překvapení v podobě fugy, do které se postupně zapojí všechny čtyři hlasy v orchestru a posléze i sólové nástroje. Po dramatické těsně nastupuje ostře rytmická pasáž, která v bravurním tempu celé dílo uzavírá. Dílo Milana Svobody jsem měl možnost poznat zblízka, když jsem ho na televizním festivalu Zlatá Praha dokonce i se Svobodou jako skvělým klavíristou, který po vzoru barokních a jazzových mistrů improvizoval kadenci, dirigoval. Vervní a působivá muzika plná synkop, zajímavých struktur vznikajících různými vzorci akcentů, hudba invenční a dokonale poučená na velkých vzorech a formách minulosti. Hudba zajímavá pro interprety, a hlavně pro posluchače.

Milan Svoboda patří mezi přední osobnosti české hudební scény. Jako jazzový pianista a bandleader si získal velké mezinárodní renomé. Jeho tvůrčí záběr jako skladatele a dirigenta je velmi široký, od moderního jazzu přes muzikál, filmovou a scénickou hudbu až k soudobé hudbě vážné. Narodil se v roce 1951 v Praze. Je absolventem varhanního oddělení Konzervatoře v Praze, studoval muzikologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kompozici na pražské AMU a jako stipendista působil v USA na Berklee College of Music v Bostonu. V roce 1974 založil svůj první jazzový orchestr Pražský big band, který se významně zapsal do historie nejenom českého, ale i evropského jazzu. Jako dirigent stál později v čele Česko-polského big bandu sestaveného ze špičkových sólistů zvučných jmen obou zemí. V 90. letech vedl kreativní jazzový orchestr Kontraband. V současné době opět diriguje obnovený Pražský big band v plném obsazení a pravidelně vystupuje s vlastním. Se svými big bandy i v komornějších sestavách s kvartetem, v duu nebo jako sólista účinkoval téměř v celé Evropě i v zámoří, zúčastnil se mnoha jazzových festivalů a nahrál 28 gramofonových alb pod svým jménem. Spolupracoval s řadou významných jazzových osobností, jako jsou např. James Moody, Maria Schneider, Jerry Bergonzi, Tony Lakatos, Aaron Scott, Phil Wilson, Sonny Costanzo, Victor Mendoza, Ed Partyka, Sigi Finkel, Jiří Stivín a mnoho dalších. Jako skladatel působí také v oblasti divadla, filmu a televize. Je autorem původního muzikálu podle románu Borise Viana Pěna dní a celovečerního baletu Mauglí pro Národní divadlo v Praze. Napsal hudbu k sedmdesáti divadelním hrám (čtrnáct inscenací bylo uvedeno v Národním divadle, např. Hamlet, Faust, Lev v zimě, Peer Gynt aj.), k deseti celovečerním filmům (např. Oznamuje se láskám vašim nebo Poslední motýl režiséra Karla Kachyni, Soukromé životy Dušana Hanáka nebo Den zúčtování Samuela Fullera), k mnoha krátkým filmům a televizním inscenacím. Jako dirigent a autor hudebního nastudování se podílel na velkých muzikálových projektech Pěna dní, Jesus Christ Superstar, Evita, Les Miserables – Bídníci.
Milan Svoboda v současné době také komponuje hudbu komorní a orchestrální určenou pro klasická tělesa, např. Concerto grosso pro housle, klavír a smyčcový orchestr, suita z baletu Mauglí pro symfonický orchestr a obsáhlé skladby Ve znamení střelce, Když přichází soumrak, Posel dobrých zpráv pro symfonický orchestr a jazzové kvarteto. Často spolupracuje s předními interprety z oblasti tzv. hudby vážné. Koncertoval a nahrával s orchestrem Virtuosi di Praga, houslistou Pavlem Šporclem, několikrát dirigoval Severočeskou filharmonii, Moravskou filharmonii Olomouc, jako sólista vystupoval s Talichovým komorním orchestrem, Pražskou komorní filharmonií a dalšími orchestry. K pravidelným hostům jeho Kvarteta patří cellista Jiří Bárta. Jako hostující dirigent a skladatel je zván ke spolupráci se zahraničními jazzovými orchestry (např. KRO Hilversum Orchestra, Jugend Jazzorchester Sachsen, Big Band Twins Dortmund) nebo k vedení big bandových a orchestrálních workshopů (Leverkusen Jazz Days, Jazz Akademie Dortmund, Musikhoch¬schule Dresden). Roku 2006 se stal dirigentem a uměleckým vedoucím nového tělesa Rudolfinum Jazz Orchestra sestaveného z členů České filharmonie a předních jazzových sólistů. Milan Svoboda také již několik let působí na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze jako profesor skladby a jazzové harmonie. Zde vede velmi úspěšný studentský jazzový orchestr Big Band VOŠ KJJ (Prague Conservatory Jazz Orchestra).