Prostě pracuju. To je celý. - "Čtrnáctka"

Časopis "Čtrnáctka" 11/2001, text: Jaroslav Panenka

„Prostě pracuju. To je celý.

„Milan Svoboda – č. hudební skladatel, dirigent, jazzový pianista, kapelník Pražského big bandu, Kontrabandu a vlastního jazzového kvarteta. Komponuje též pro film i televizi, významná je jeho tvorba pro divadlo (předně pro Národní divadlo v Praze). Je autorem muzikálu Pěna dní a celovečerního baletu Mauglí, věnuje se také skládání symfonické hudby.  Dirigoval č. nastudování muzikálů Jesus Christ Superstar a Evita. Často vystupuje za našimi hranicemi, spolupracuje s významnými zahraničními umělci. Součástí Svobodovy rozsáhlé aktivity je i pedagogická a lektorská činnost.“ Tolik prostá fakta, vyčtená z knih. Jméno Milana Svobody dnes skutečně nemůže chybět v žádné české encyklopedii jazzu a populární hudby, všechno ovšem na jejich stránkách  nenajdete. Ještě než se začala točit kazeta v diktafonu, jsem kupříkladu poznal, že encyklopedické heslo,  které před chvílí dosedlo (samozřejmě v nezbytném klobouku) na protější stranu stolu,  pije pivo a kouří  pořádně dlouhé doutníky. Pro začátek to není špatné!

Překvapilo mě, že jsi svá středoškolská studia věnoval oboru od muziky hodně vzdálenému – matematice a fyzice…

Šlo o specializované gymnázium. Zrovna nedávno jsme měli abiturientský večírek, ovšem nikoli po dvaceti nebo čtyřiceti letech, jak bývá zvykem. My jsme se sešli po jednatřiceti letech. Rok jsme si počkali, aby to  vyšlo na prvočíslo. To víš, matematici! Skoro všichni moji bývalí spolužáci jsou vysokoškolskými  profesory, zůstaly jsme jenom dvě bílé vrány: já jako muzikant a jeden evangelický farář. Ta škola pro mě byla utrpením. Matika  mi ještě docela šla, ale fyzika, to byla hrůza, urputně jsem s ní bojoval. Nicméně podařilo se mi absolvovat a dneska jsem tomu rád, protože mi to pomáhá. Hudba není jenom o emocích, má i své vnitřní vztahy. Nakonec stejně musím sednout, sestavit partituru a nějak ji napsat, což už si žádá logické myšlení.

V roce 1984 jsi osm měsíců studoval v Bostonu. Vzpomínáš si ještě na pocity, jež doprovázely tvé první krůčky za oceánem?

Pro naši generaci, která strávila celé mládí a kus aktivního života v bolševismu, byl výlet  do země, kde jazz vznikl, tím největším snem, jaký jsme mohli mít. Toužil jsem tedy  poslechnout si  jazz tam, kde je doma, kde se odehrálo všechno podstatné z jazzové historie. Za možnost poznat to na vlastní kůži jsem pochopitelně dodneška vděčný. Myslím, že by se každý jazzman měl jet podívat, jak se tam věci mají. Protože je to jinak, než si většinou myslí. Úplně nejpodstatnější  zkušenost, kterou jsem tam tenkrát udělal, je vlastně velice jednoduchá: jazz není nic nedotknutelného, kolem čeho se musí opatrně našlapovat. Ve Státech má tahle muzika obrovskou tradici, je to jejich národní hudba, každá střední škola tam má svůj jazzový bigband. Právě v tom je ten velký rozdíl. My jsme ji museli importovat a začlenit do naší estetiky.  Během svého studia jsem tam samozřejmě horkotěžko dřel jazzovou klasiku, kterou oni měli v malíčku, nicméně stejně jsme si s jejich muzikanty nejvíc zahráli ve chvíli, kdy mě vyzvali, ať  ukážu něco svého, co je zase pro ně nové. Nakonec jsem tam tedy slavil úspěch se  svojí hudbou, v níž jsou slovanské prvky, do níž je zkrátka obtisknutý náš folklór. Hráli daleko raději moje témata než obecně známé jazzové standardy.  Což byl pro mě velký objev – že existuje velká šance tyhle světy propojovat. Dělám to vlastně dodneška a pořád mě to hodně baví.

V Kontrabandu i v kvartetu spolupracuješ s mladými muzikanty, kolikrát vás dělí celá generace. Máš pocit, že jsou dnešní mladí muzikanti jiní, než jste bývali vy?

Žádné velké rozdíly nevidím. Marná sláva, u muziky je to jednoduché: buďto  člověk talent má, nebo ne. Jistěže je konkrétně moje generace v mnohém specifická, neboť nás silně poznamenala normalizace. Možná jsme tedy měli jiný typ ctižádosti, měli jsme trochu jiné touhy. Navíc jsme jazz brali jako vzdor – hrajeme svobodou hudbu z Ameriky. Z doby, o které hovořím,  mimochodem vzešla řada zajímavých osobností, které dodneška výrazně ovlivňují českou kulturní scénu. Ať už mám na mysli Karla Růžičku, Jirku Stivína, Emila Viklického, Luboše Andršta, Rudolfa Daška, takhle bych mohl vyjmenovávat ještě dlouho… Pro mě je čím dál větším překvapením, že ti mladí hudebníci jsou pořád ochotni se mnou spolupracovat, toho si opravdu hodně vážím. Pochopitelně bych nikdy nechtěl ustrnout,  zůstávám otevřený novým trendům a ty přinášejí mladí lidé. Spolupráce s nimi mě obohacuje, omlazuje. Jestliže oni jsou třeba rádi, že si se mnou  zahrají, já jsem stokrát šťastnější, že můžu hrát s nimi. A to není o penězích, u mě si ranec nevydělají,  opravdu ne. Jsem jim ale schopný nabídnout nějaký názor, svůj přístup a ono to asi k něčemu vede.

Jak se díváš na aktuální trendy, díky nimž jazz proniká na taneční scénu a je spojován s nejmodernější studiovou technikou?

Beru to za něco naprosto přirozeného. Je to hlas doby a není důvod, aby to nefungovalo. Pamatuji si, s jakým nadšením jsem jednou sledoval předávání Grammy Awards, na němž vystoupila jedna raperská kapela a s nimi přišel na pódium sedmdesátiletý trumpetista Clark Terry, který jim do toho valil bopové laufy na trumpetu. Nedovedu si představit nic protikladnějšího, než je tahle obrovská osobnost a parta osmnáctiletých kluků, nicméně celé to vyznívalo přirozeně. Tomu šíleně fandím. Celá řada  podobných projevů mi je velmi sympatická, ale nelíbí se mi, když takové projekty nejsou dobře udělané, když jde jenom o pózu. Dokážou mě nadchnout jenom ta spojení, která mají svůj důvod, svůj smysl.

U příležitosti tvých blížících se padesátin se 26. listopadu uskuteční velký autorský koncert, a to na poměrně  překvapivém místě: v Rudolfinu…

Pravda, není to typické prostředí pro druh hudby, se kterým mě lidi asi nejvíc spojují, ale na druhou stranu to, co jsem v posledních letech udělal, zase není typické pro jazzové festivaly nebo kluby. Rudolfinum mi vlastně nabízí možnost prezentovat vlastní tvorbu v její celé šíři, do té komorní až po symfonickou. Nebudeme používat žádnou amplifikaci, celý koncert bude akustický. Už jsem s klasickým koncertním prostředím nějaké zkušenosti posbíral, proto vím, že to jde.

Jaký jsi připravil repertoár?

Jedná se o autorský koncert, půjde o důslednou prezentaci mé tvorby a mé všestrannosti v ní. Na jevišti se vystřídá Kontraband, moje kvarteto, komorní orchestr Virtuosi di Praga a několik sólistů. První přijde na řadu variace pro tři klavíry a varhany Prolínání, poté dojde na premiéru skladby, kterou jsem napsal speciálně pro violoncellistu Jiřího Bártu, s nímž se už strašně dlouho domlouváme na spolupráci, a pro můj jazzový kvartet "Znamení střelce". Před přestávkou ještě  odehrajeme dvojkoncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr "Concerto grosso". Ve druhé půli pozvu rakouského saxofonistu Sigi Finkela,  ten by měl být sólistou v mé starší skladbě Blíženci, kterou jsem kdysi natočil s americkým orchestrem  právě za mého studijního pobytu za louží. Pro koncert v Rudolfinu jsem připravil její novou verzi. A konečně na závěr nabídnu symfonickou suitu ze svého baletu Mauglí, který se několik sezón hrál v Národním divadle. Je to výborná příležitost propojit zajímavým způsobem můj jazzový orchestr s orchestrem Virtuosi di Praga a dalšími hosty. Tady si i zadiriguji, takže si během jednoho večera užiju opravdu všechno, s čím jsem kdy koketoval. Jsem za tak nádhernou příležitost v tak nádherném prostředí vděčný. Je to krásný dárek. 

Co plánuješ do druhé padesátky?

Nikdy jsem extra neplánoval, neberu padesátiny nějak osudově. Pokud mi vydrží síla, nálada a nápady, budu pracovat, v opačném případě se na to budu muset vybodnout. Spíš jde o to, že jsem ve věku, kdy už se člověk může ohlédnout za tím, co stačil udělat. Jsem šťastný za všechno, co bylo, protože to nebyl promarněný čas. Ať už doba byla jakákoli, pořád se něco dělo. Kéž by to takhle šlo dál!

Jak se cítíš coby chodící encyklopedické heslo?

S tím mám vždycky spíš problémy, vlastně ani pořádně nevím co na to říct. Dělám svoji profesi a okolnosti mě přinutily, aby ta profese byla dost široká, protože kdybych byl jenom jazzovým pianistou, tak umřu hlady. Proto jsem se vedle toho musel naučit dirigovat, skládat, zabrousit do jiných žánrů, do dalších oblastí, psát pro film i divadlo a ještě učit. Zkrátka dělám, co můžu. Je tedy logické, že jsem za sebou zanechal nějakou práci a spolupráce tam či onde, takže když se to všechno sečte, vydá to na sloupeček v encyklopedii. Prostě pracuju, to je celý.

Jaroslav Panenka