Germany, Cham (Milan Svoboda Quartet)

14.1.2011, Rathaus Konzertsaal

"Weltklasse - Jazz in Cham" war kein leeres Versprechen

Beim Milan Svoboda-Quartett brannte am vergangenen Sonntag die Luft im Chamer Langhaussaal 

(CHAMER ZEITUNG)

original link

Mit Superlativen wie "Weltklasse" sollte man sehr sparsam umgehen bei Konzert-Ankündigungen. Auf das erste Chamer Rathauskonzert 2011 am vergangenen Sonntagabend mit dem Milan Svoboda-Jazzquartett aus Prag dürfte dieses hochgegriffene Prädikat aber den Nagel wirklich auf den Kopf getroffen haben. Dafür spricht auch, dass der Langhaussaal bis auf wenige Plätze mit Jazzfreunden aller möglichen Präferenzen gut gefüllt war. Natürlich gibt Chams "noble Kulturstube" nicht die Jazzclub-Atmosphäre her, die manche Besucher bevorzugt mit dem speziellen Blue-Note-Lebensgefühl verbinden, doch dürften auch diese durch ein Konzerterlebnis der Sonderklasse mehr als zufriedengestellt worden sein. 

Auf dem Podium vier Koryphäen aus dem Nachbarland: Die beiden legendären Jazz-Professoren, Bigband-Leiter, Komponisten, Arrangeure, aktive Ausnahmemusiker usw. usw. - Milan Svoboda/Piano und Ivan Audes/Drums. Dazu zwei weitere Schwergewichte der Prager/Pilsner Szene, Milan Krajic, Tenor- und Sopransaxophon, und der E-Bassist Filip Spaleny, die wie Svoboda und Audes auch international großes Renommee genießen. Jeder der Vier hat ein fundiertes klassisches Musikstudium absolviert, was sich natürlich in ihrem universellen Musikverständnis, insbesondere für den Jazz und in ihren virtuosen Fähigkeiten als Solist und Partner niederschlägt. 
Eher etwas konventioneller eingestellte Zuhörer legten beim Vorstellungsstück "Next Day" (wie fast alle Nummern von Svoboda selbst komponiert) wohl ein wenig die Ohren an, da sich zunächst das überaus druckvolle Spiel in "gehobener Lautstärke" zeigte. Was sich dann allerdings recht schnell relativierte und, je nach dem Charakter der Stücke, sich mehr und mehr differenziert darstellte. Abgesehen vom Pegel war aber bereits hier klar: Man hat es beim "Milan Svoboda-Quartett" mit einer Ausnahmeformation zu tun, die in ihrem unglaublichen Stilmix nie den klassischen Swing vergessen - als Basis allen Geschehens und immer wieder als Rückzugsterrain. Ein Groove, der die unterschiedlichen Geschmäcker der Jazzfreunde im Saal wohl gleichermaßen bediente. Da brannte also die Luft gleich zu Beginn und das Feuer sollte zwei Stunden lang anhalten. 
Ob Fusion, harscher Modern Jazz, ob gefühlvolle Balladen oder Mainstream, da war eine unglaubliche Melodik im Spiel. Nicht nur bei denen, wo das als "Pflichtleistung" erwartet wird - dem Pianisten und dem Saxophonisten. Auch der "singende" Bass und Audes variantenreiches Schlagzeug lieferten weitaus mehr als nur den bloßen Rhythmus-Groove. Dazu eine Dynamik, die jedes Stück zu einem Mikrokosmos voller Überraschungen werden ließ. 
Ein Quartett aus so phantastischen Einzelkönnern lebt einerseits von deren solistischer Virtuosität, auf die hier noch einzugehen ist. Andererseits ist es aber auch die Geschlossenheit, die über den Tag hinaus in Erinnerung bleibt. Für diese interne Harmonie sorgen schon einmal die "sophisticated arrangements" Milan Svobodas, die er höchstselbst am Klavier mit durchdachtem Akkordspiel unterlegt und zusammenhält. Da scheint in jedem Augenblick die Erfahrung aus jahrzehntelanger Bigband- und Combozeit durch, wenn er sein Piano wie einen Pailletten-bestickten Mantel um seine Mitspieler legt, mit vollen Händen zugreift und die Impros, insbesondere die von Milan Krajic, uneigennützig mitträgt, stützt oder ihnen zu zusätzlicher Wirkung verhilft. 
Gerade die geglückte Gratwanderung zwischen Teamspiel und solistischem Eigeninteresse ist es, was den Erfolg einer Combo dieser Spitzenklasse ausmacht. Das beherzigen die Vier in beinahe "blindem" Einverständnis. Sicher - ab und zu wäre in Ivan Audes feinnervigem Schlagzeug ein bisschen weniger vielleicht mehr gewesen, zumindest bei den rasanteren Nummern zu Beginn. Kann aber durchaus sein, dass nur die etwas konservativeren Zuhörer das so empfanden. Aber auch diese schwenkten bald auf die Linie seines rastlosen, doch nie hektischen Spiels ein - spätestens dann, als die interne Rollenverteilung und Gewichtung definiert war und man feststellte: Das passt ja alles wunderbar zusammen. 
Wirklich gute Schlagzeuger spielen mit sechs Komponenten: mit zwei Händen, zwei Füßen, Kopf und Herz. Die so brillant zu synchronisieren, dass zeitgleich zwei, drei vermeintlich konträre Rhythmen dabei entstehen - die aber nicht zu einem Pattern-Brei verschmelzen, sondern in sich und sogar als Ganzes absolut stimmig sind - das ist schon erste Sahne. Wenn Audes beispielsweise im Jazzwalzer "Conversation" den eigentlichen Dreivierteltakt in alle denkbaren Bestandteile zerlegt und dann als Samba wieder zusammensetzt, dann wieder "den Walzer swingt" hinter dem überschäumend perlenden Piano, ist das schlicht ebenso sensationell wie seine fulminanten Soli, die er mit Besen, Sticks, Hotrods oder sogar mit den blanken Händen von der Bühne fegen lässt. 
Um bei dieser Nummer zu bleiben und bei Filip Spaleny, dem Bassisten: Er übernimmt verzugslos vom Klavier das Thema, glänzt mit regelrechten Koloraturen auf seinem 5-Saiter. Spaleny improvisiert gerne in den oberen Lagen, "singt" mehr wie mit Afrikas Stimme, als dass er ihn ausschließlich in den tiefen Tönen grooven lässt. Wie Audes explodiert er dann förmlich vor überbordender Spiellaune, agiert brillant und ungemein melodiös wie Svoboda auf dem Piano. Und das nicht nur einmal am Abend, sondern immer wieder einmal. Dazwischen kommt er seiner "Basisarbeit" als Teamworker mit bestechender Musikalität nach. Ein Traum von einem E-Bassisten! 
Genausowenig wie bei seinen drei Kollegen lässt sich die Variationsbreite Milan Krajics an nur ein oder zwei Nummern festmachen. Er hat ganz einfach alle Farben zur Verfügung, die sein Tenorsax und die "feine Lady Soprano" überhaupt hergeben. In der Melancholie-getränkten Ballade "Autumn" lässt er das Publikum sanft dahinträumen. In der mitreißend heißen Samba "Fuddle" (heißt etwa "beschwipst", oder wie wir Bayern sagen würden, "mit einem Räuscherl") peitscht er es mit kernigen Tönen hoch. Atemberaubend schnell ist er da, flexibel sowieso und hart am Thema. 
Um hier noch eines aus der aufregenden Vielfalt an Stücken herauszugreifen: Von der Bühne des Langhaussaales hat man nicht leicht jemals einen Tango in solch verzwickter Version vernommen wie bei "The Sign of Secretary": Svoboda bringt mit wilden Tastentänzen den Steinway zum Schmelzen, Audes deutet eher hinterkünftig an, als dass er Klartext spielt, Sax und Bass geben das Tango-Fuego-Tanzpaar voller Leidenschaft. Und auf alle Viere wäre man stolz - von Finnland bis Argentinien, von Prag bis Cham. 

Johann Reitmeier
Chamer Zeitung 2011

Překlad překladače:

„Světová třída“ nebyl prázdný slib
Milan Svoboda Quartet měl minulou neděli v sále Cham longhouse palčivou atmosféru Superlativy jako „světová třída“ by se při oznamování koncertů měly používat velmi střídmě. Minulou neděli večer se můžete těšit na první čamský radniční koncert roku 2011 s Milanem Svobodou-

Jazzové kvarteto z Prahy možná tímto vznešeným vyznamenáním opravdu trefilo hřebíček na hlavičku. Svědčí o tom i fakt, že až na pár míst byl hlavní sál bohatě zaplněn jazzovými fanoušky nejrůznějších preferencí. Chamův „vznešený kulturní pokoj“ samozřejmě nemá atmosféru jazzového klubu, kterou si někteří návštěvníci spojují se zvláštním životním stylem Blue Note, ale i oni by byli více než spokojeni s koncertním zážitkem speciální třídy. Na pódiu čtyři osobnosti ze sousední země: Dva legendární jazzoví profesoři, big band leaderi, skladatelé, aranžéři, aktivní výjimeční hudebníci atd. atd. - Milan Svoboda/klavír a Ivan Audes/bicí. Kromě toho další dva těžkooděnci pražské/plzeňské scény Milan Krajic, tenor a soprán saxofon, a elektrický baskytarista Filip Spálený, kteří se stejně jako Svoboda a Audes těší velkému mezinárodnímu renomé. Každý ze čtyř má za sebou hloubkové studium vážné hudby, což se samozřejmě odráží v jejich univerzálním chápání hudby, zejména jazzu, a ve virtuózních schopnostech sólistů i partnerů.

Konvenčněji naladění posluchači pravděpodobně při performance "Next Day" (stejně jako téměř všechna čísla, složená samotným Svobodou) trochu sklopili uši, neboť mimořádně mohutná hra byla zpočátku prezentována ve "vysoké hlasitosti". To se však rychle relativizovalo a v závislosti na charakteru kusů stále více diferencovalo. Kromě úrovně to bylo jasné už tady: "Milan Svoboda Quartet" je výjimečná formace, která ve své neuvěřitelné směsici stylů nikdy nezapomíná na klasický swing - jako základ všeho, co se děje a vždy jako ústup. Groove, který se stejnou měrou přizpůsobil různým vkusům jazzových fanoušků v sále. Vzduch tedy hořel hned od začátku a oheň měl trvat dvě hodiny.

Ať už fusion, drsný moderní jazz, emotivní balady nebo mainstream, ve hře byla neuvěřitelná melodie. Nejen pro ty, kde se to očekává jako „povinné vystoupení“ – pro klavíristu a saxofonistu. „Zpívající“ basa a Audeho rozmanité bicí také dodaly mnohem víc než jen rytmický groove. Navíc dynamika, která z každého kusu udělala mikrokosmos plný překvapení.
Na jedné straně kvarteto složené z tak fantastických individuálních talentů hýří svou sólovou virtuozitou, o které zde bude řeč. Na druhé straně je to také jednota, která zůstává v paměti i přes den. Tuto vnitřní harmonii zajišťují "důmyslné aranže" Milana Svobody, které on sám na klavíru podkládá a drží pohromadě promyšlenou hrou akordů. Zkušenost z desetiletí bigbandové a kombo doby prosvítá v každém okamžiku, kdy své piano omotá kolem sebe jako flitrový vyšívaný kabát, uchopí ho plnýma rukama a nezištně podporuje či podporuje improvizace, zejména Milana Krajiče pomáhá mít dodatečný efekt.
Je to právě úspěšné balancování mezi týmovou hrou a sólovým vlastním zájmem, díky kterému je kombo této špičkové třídy tak úspěšné. Čtyři si to berou k srdci s téměř „slepou“ dohodou. Jistě – tu a tam mohlo být v jemném bubnování Ivana Audeho o něco méně více, alespoň v těch svižnějších číslech na začátku. Ale klidně se může stát, že to tak cítili jen konzervativnější posluchači. Ti ale příliš brzy přešli na linii jeho neklidné, ale nikdy hektické hry – nejpozději když té vnitřní

Bylo definováno rozdělení rolí a vážení a bylo to realizováno: Všechno to do sebe úžasně zapadá.
Opravdu dobří bubeníci hrají se šesti komponenty: dvě ruce, dvě nohy, hlava a srdce. Synchronizovat je tak bravurně, že vzniknou současně dva nebo tři údajně protichůdné rytmy - které však nesplývají ve vzorovou kaši, ale jsou v sobě a dokonce jako celek naprosto harmonické - to je prvotřídní. Když například Audes v jazzovém valčíku „Conversation“ rozloží aktuální tříčtvrteční takt na všechny myslitelné složky a pak ho zase poskládá jako sambu, pak zase „rozhoupe valčík“ za bujně jiskřivým klavírem, je to prostě tak senzační, jako jeho brilantní sóla, která předvádí štětci, tyčemi, hot rody nebo dokonce holýma rukama, lze smet z pódia.

Abychom zůstali u tohoto čísla a u Filipa Spáleného, basisty: Bez prodlení přebírá téma od klavíru a na své 5struně se blýská opravdovou koloraturou. Spálený rád improvizuje v horních rejstřících, "zpívá" spíše jako africký hlas, než aby ho nechal rýhovat výhradně ve spodních tónech. Stejně jako Audes doslova exploduje bujarou hráčskou náladou, působí brilantně a neuvěřitelně melodicky jako Svoboda na klavír. A to nejen jednou večer, ale znovu a znovu. Mezitím odvádí svou „základní práci“ jako týmový pracovník s působivou muzikalitou. Sen elektrického basáka!

Stejně jako jeho tři kolegové nelze variační rozsah Milana Krajice vymezit pouze jedním nebo dvěma čísly. Jednoduše má k dispozici všechny barvy, které dokáže vyprodukovat jeho tenor saxofon a „jemný lady soprán“. V melancholií nasáklé baladě "Autumn" nechává publikum jemně snít. V bouřlivě žhavé sambě "Fuddle" (tedy "opilý", nebo jak bychom my Bavoři řekli "s hlukem") to vybičuje robustními tóny. Dostane se tam dechberoucí rychle, každopádně je flexibilní a s tématem se chytne.

Abych z té vzrušující rozmanitosti skladeb vybral ještě jednu věc: Z jeviště lodního sálu jste stěží slyšeli tango v tak složité verzi jako ve "Znamení tajemníka": Svoboda roztaví Steinway divokými klávesovými tanci, Audes tlumočí spíše než prostý jazyk, saxofon a baskytara předvádějí tango-fuego taneční pár plný vášně. A byli byste hrdí na všechny čtyři – od Finska po Argentinu, od Prahy po Cham.

Johann Reitmeier