Praha, 50 let jazzového orchestru Pražský Big Band

7. 10. 2025, Lucerna Music Bar

Vážně vydařený, a navíc věru opulentní večírek k padesátinám Pražského Big Bandu. Dobrá nálada by se dala krájet.

Když pan kapelník vyprávěl, kolik chce k současné sestavě orchestru přizvat účinkujících z řad někdejších členů svých big bandů či studentů na Ježkárně, trochu se mi protočily panenky, jak to proboha chce po logistické stránce zvládnout? Nakonec se v Lucerna Music Baru sešlo 115 (!) muzikantů, a to někteří z pozvaných nemohli kvůli závazkům jinde (namátkou Michal Wróblewski na JGTT). A ejhle, všechno běželo jako čerstvě seřízený a promazaný strojek, muzikanti se na pódiu střídali hladčeji než svatí na orloji, ani to nedrclo. Koncert měl spád, všichni hráli jako z partesu. Milan Svoboda to zkrátka precizně „oddirigoval“ po všech stránkách, včetně té organizační.

Přitom si Svoboda pozval hned čtyři „předkapely“, rozuměj čtyři sestavy školního Big Band VOŠ a Konzervatoře Jaroslava Ježka, které za ta léta pedagogické činnosti vychoval. Každý big band dal jednu z recentních Milanových kompozic. Hned ten první, nejmladší, a tudíž plně aktivní big band, vystřihl naprosto brilantně dosud na deskách nevydanou skladbu Strážce města z baletu Čaroděj ze země Oz. Inu, výhoda možnosti pravidelného zkoušení, kterou ty zasloužilé sestavy zase musí vyvažovat zkušenostmi a nadhledem. Je jasné, že se zatím s málo známými jmény hudebníků poslední inkarnace Big Bandu VOŠ KJJ budeme brzy setkávat. Jako ostatně s těmi z předchozích tří sestav, ve kterých si v Lucerna Music Baru připomněli školní léta Nella Dusová, Silva Šírová (krásné sólo v ježkovské variaci Duch domácí), Richard Šanda, Jan Andr, Petr Kalfus a Luboš Soukup (oba excelující v Opičím sněmu) nebo Kryštof Tomeček.

Mimochodem, druhé nejmladší sestavě krásně vyšel kánon na téma Ježkovy Babičky Mary v kompozici Bloody Mary. A ani střídáním orchestrů neztratil koncert spád, protože krátké pauzičky vyplnil kapelník historkami, kterých má nepřebernou zásobu. „Na první školní big band mám krásnou vzpomínku z festivalu studentských kapel Next Generation Jazz Orchestra v Monterey, kam jsme se tehdy dostali jako jediní z Evropy, a museli jsme tam dokonce přidávat právě Monkey Diet, i když přídavky v Americe vůbec nejsou běžné. Také jsme museli propašovat Štěpána Janouška do hospody, nechtěli ho tam pustit, protože ještě nebyl plnoletý…“

Po čtyřech „předbigbandech“ už nastoupil ten Pražský a stylem archeologické sondy, ze současnosti až k počátkům, probral repertoár orchestru. Nebo přesněji všech Milanových navazujících orchestrů včetně Contrabandu, Česko-polského Big Bandu či Nového Pražského Big Bandu se vzpomínkou na „americkou stopu“ prostřednictvím první věty suity Gemini, kterou Milan nastudoval i na Berklee. Od Létajícího klobouku (2021) až po Podobiznu (1978), vždy po jedné skladbě z alba. Dobrou zprávu odtamtud uvedl kapelník jako svoji „ódu na radost“ a radostné to bylo výsostně. Další ježkovskou variaci Na návštěvě zase jako vzpomínku na Rudolfinum Jazz Orchestra, při které nemohl nezmínit zakládajícího i současného člena PBB, paralelně „vážného“ i „jazzového“ trumpetistu Zdeňka Šedivého.

Není prostor probrat každou skladbu, i když by to stálo za to, a zmínit všechny z těch 115 muzikantů, opomenutí pánové a dámy prominou. Ale alespoň pár momentů v nutné zkratce: V Dá či nedá se v energickém, zajímavě vystavěném sóle odvázal mimo jiné flétnista Martin Brunner st. a stále elegantně jurodivý Lubomír Holzer si užil nejen hru na trombon, ale také „dojemný“ recitativ. A vůbec, podle pozitivní energie celé skladby lze soudit, že odpověď na v názvu skladby položenou otázku byla toho večera kladná. Ve Vesele jen vesele con funebrio si dali krásnou diskusi s celou dechovou sekcí, ve formě zvolání odpověď, Marcel Bárta na altku a Pavel Pivarči na barik, a jejich prožitek byl tak přesvědčivý a vtipný, až se frenetický potlesk mísil s řehotem publika. Že ke kompozicím Milana Svobody vždy patřil humor, také netřeba dodávat.

Jak večer pokračoval, zvyšovala se spolu s logikou obrácené chronologie i míra „veselého sentimentu“, když se na scéně objevovaly další a další legendy. Emil Viklický (včetně sóla ve vlastní kompozici Hromovka), Jaromír Helešic, Štěpán Markovič, Zdeněk Fišer uvítaný z publika věčnou přezdívkou Krysa a samozřejmě Jiří Stivín. Mile vtipný moment nastal, když si pan Stivín neplánovaně prodloužil sólo o další (krásně vystavěný) chorus a Miroslav Hloucal, už připravený s křídlovkou u mikrofonu, jen s úsměvem zase zdvořile couvnul. Hloucal samozřejmě dostatek zaslouženého prostoru měl, s citem pojal nejen part v Bosé Adéle, Milanově dedikaci tehdy malé dcerce. „Ten part jsem psal pro mého celoživotního kamaráda a spoluhráče Michala Geru, který je bohužel indisponován,“ připomněl kapelník další důležitou osobnost. Přejme uzdravení z dlouhé nemoci.

Dojemná Milanova vzpomínka na ty, kteří už si nemohli přijít zahrát, protože přizvukují „odtamtud“ ze zásvětního big bandu, počínaje Rudolfem Ticháčkem, tragicky zahynuvším v roce 1982, také nesměla chybět. Je třeba pamatovat si.

Jako přídavek zvolil kapelník pochopitelně Poctu panu Gilovi Evansovi a večírek končil v nejlepším. Za čtyři hodiny ani jedna hluchá či nudná chvilka, dobrá zábava od začátku do konce. Do noci se rozcházela rozjařená společnost. Tak zase za pět nebo deset let?

Tomáš S. Polívka, Unijazz magazine

Záznam koncertu na ČT ART: