Live at the Castle - Milan Svoboda Sextet

(CD Multisonic 2011 - 31 0935-2)

Zpráva o jazzu: Svobodův sextet na Hradě

original link

Sexteto Milana Svobody, které nevystupuje často, představuje spojení tuzemské starší a střední generace. K dnešním šedesátníkům patří s jeho vedoucím (narozeným roku 1951) i trumpetista Michal Gera (1949), jeho partner prakticky už od legendárního Pražského Big bandu, který byl objevem v sedmdesátých letech. Další členové, tenorsaxofonista Milan Krajíc, trombonista Přemysl Tomšíček, baskytarista Filip Spálený a bubeník Ivan Audes, jsou zhruba o dvě desítky let mladší, ale přece jen nepatří k poněkud jinak orientované početné generaci současných tuzemských jazzových třicátníků.

Svobodovo piano dává přednost tónově jasně artikulované jednohlasé lince, do níž roztroušenými akordy vstupuje levačka nebo i doprovodné vstupy dechů - ať už sólových nebo celé sekce. A výrazně se uplatní i Spáleného baskytara (mimo jiné  v osobitě pojatém My Funny Valentine) nebo Audesovy bicí. V osmi štědře rozsáhlých číslech (po 7 až 12 minutách, jde o dva Svobodovy originály a o šestici standardů od swingu až k bopovým nebo post-bopovým klasikám) se všichni členové představují jako výrazné osobnosti. Trumpetista Gera má možná nejširší spektrum nálad, od otevřených legatových linek k případným staccatům nebo trylkům (v Monkově I Mean You) nebo k náladotvornému dusítku (Mingusovo Goodbye Pork Pie Hat). Saxofonista Krajíc většinou hned od nástupu zaujme mohutným, mužným tónem, střídá melodická legata se vzrušenými meandry coltranovských laufů a nedoprovázená závěrečná kadence, která tvoří efektní závěr Svobodových Shadows, je svého druhu majstrštyk. U trombonisty Tomšíčka převládá zpěvný tón (vynikající „dalekonosná“ linka v Shadows), ale jindy (kupříkladu ve Svobodově Dedication) dokáže přejít k rychlým rytmizovaným figurám.

 Rozhodně tu nejde o běžný typ chorusového mainstreamu s formálním členěním na téma, jednotlivá sóla a závěrečnou reprízu. Svému sextetu vtiskuje Svoboda osobitou pečeť nejen aranžérskou, ale i přímo koncepční. Úvody a závěry mají pokaždé jinou podobu: ansámbl může být veden v sekci, ale také jako zajímavý rozhovor jednotlivých hlasů. Jejich podehrávky občas podbarvují sóla kolegů a hrají svou roli i v přechodech mezi sóly. Není to obvyklá rutina; stále se něco děje. I proslavená témata, která s sebou nesou nebezpečí obehranosti (třeba v My Funny Valentine nebo v Body and Soul), zde překvapí způsobem, jakým se vynořují ze Svobodovy aranžérské koncepce.

V našem (a nejenom našem) jazzu se generace „zakladatelských“ šedesátníků nebo sedmdesátníků dostává do jakési slovně většinou neformulované, ale možná tím intenzívněji hudebně cítěné opozice. Takové střety a pocit kvasu bývají užitečné. Svobodův sextet je sympatickým svědectvím, že i jazzový mainstream, jehož důraz na chorusové improvizace považuje jistá část starších posluchačů za ten „jedině pravý“, může dnes přinášet projevy, které co do účinnosti jsou s to soutěžit s atmosférou hledání a obhlížení  nových obzorů a koncepcí.

Lubomír Dorůžka, iDNES.cz