Jazz je tvorba, jinak je to jen napodobování něčeho, co už je vyřešené - "Harmonie"

Časopis Harmonie 1/2000 - Petra Konrádová

10. let Kontrabandu - Milan Svoboda

Jazz je tvorba, jinak je to jen napodobování něčeho, co už je vyřešené

      Byly doby, kdy Kontraband lákal publikum na bláznivé kostýmy a různé kejkle, vesele kočoval po Čechách i po

      Evropě a navázal tak na předchozí proslavená orchestrální angažmá svého leadera Milana Svobody (počínaje 
      Pražským Bigbandem, přes školní orchestr na Berklee College v Bostonu po Česko-polský Bigband) velice 
      svérázně. Jedni se bavili k popukání, druzí ušklíbali, že je celý ten cirkus jen zástěrka toho, že "někteří" členové 
      orchestru "neumí zahrát pořádné sólo". Tak i tak, vždy šlo o prezentaci originálního pohledu na hudbu, který 
      zosobňuje neúnavný kapelník, skladatel, aranžér a dirigent Svoboda. Duch orchestru se během deseti let 
      existence vlastně ani tak nezměnil, možná jen zestárl zároveň s tím, jak hráči uzráli. Kontraband zůstal "rodinou", 
      spolkem muzikantských kamarádů, kteří už spolu něco prožili, ale zároveň infiltroval nejmladší generaci a ta zvuk 
      bandu zásadně osvěžila. 
      MILAN SVOBODA měl na srdci i jiné věci, ale povídání jsme začali Kontrabandem. Oslava desetiletého výročí 
      proběhla 12. listopadu v Divadle bez zábradlí, firma Lotos promptně vydala záznam koncertu na albu Family. 
      Kontraband hrál v této sestavě: Luděk Emanovský, Michal Gera, František Kučera - trubky, Luboš Holzer - 
      trombón, Filip Spálený - tuba, Martin Brunner - flétna, Marcel Bárta - altsaxofon, Tomáš Křemenák - 
      tenorsaxofon, flétna, pikola, Milan Krajíc - tenorsaxofon, Pavel Pivarči - barytonsaxofon, Radek Krampl - 
      vibrafon, Petr Zeman - kytara, Martin Kumžák - klávesy, Kryštof Mrek - piano, Martin Lehký - baskytara, Ivan 
      Audes - bicí, Miloš Vacík - perkuse.

      Jak se vlastně dá řídit jazzový orchestr celých deset let, v podmínkách, jaké poskytuje zdejší scéna? 
      Spíš jde o ten důvod. Že má člověk potřebu dělat něco, co tu chybí. Bigband lze udržet deset let, ale na druhou 
      stranu je to tak akorát, aby začaly vznikat ponorkové nemoce. Tak to bylo kdysi i s Pražským Big Bandem, že 
      někteří lidé začali odcházet a přišli jiní. Ten důvod "proč?" je jednoznačný: Skupina lidí chce spolu hrát a vytvořit 
      něco pozitivního. Ne, že napíšu noty a příležitostně seženu pár dobrých studiových hráčů, kteří je výborně 
      přečtou a nahrají mi, co potřebuju. Kdyby to bylo takhle, postavím si orchestr z jiných lidí. Kontraband chtěl 
      vždycky přinášet něco původního. Proto mě před deseti lety zajímala kombinace lidí, kteří neměli praxi, ani 
      pořádné profesionální základy, ale byly to svým způsobem osobnosti, které když se poskládaly dohromady, 
      vznikl originál. A to mě na tom zajímá dodnes, že mě to složení orchestru vždycky překvapuje. Rozhodně nejde o 
      systém standardního obsazení.

      Jak je to u Kontrabandu s obnovou repertoáru? 
      Repertoár se obnovuje velice pomalu. Vzhledem k řídkosti koncertování hrajeme věci, které vznikaly během 
      celých deseti let. Když jsme začínali na Letní jazzové dílně ve Frýdlantu, napsal jsem průzračná, nekomplikovaná 
      aranžmá tak, aby je mohli zahrát i začátečníci. Ta aranžmá jsou dodnes otevřená, hrají se pokaždé jinak. 
      Konstrukce je daná, ale někdy se stane, že udělám gesto, které znamená například, že se má opakovat repetice 
      nebo něco podobného. Nikdy není jasné, kdo kdy bude hrát sólo. To je prvek, který mě na tom strašně zajímá, 
      protože je tvůrčí. Přehrávat zaběhnutá aranžmá není až zas taková zábava.

      Takže saháš pro skladby spíš do šuplíku? 
      Nesahám jen do šuplíku, hned první skladbou na desce Family je Opičí sněm, který jsem přepsal pro bigband ze 
      svého baletu Mauglí, jenž uvedla Laterna Magica. Chtěl jsem ale, aby band nahrál starší věci. Třeba Poctu panu 
      G.E. jsem mínil jako vzpomínku na určitý typ muziky, který je blízký téhle sestavě. Tohle album by mělo být 
      prvním reprezentativním záznamem Kontrabandu. V úvodním období jsme natočili desku Jen tak dál, kde hráli z 
      poloviny amatéři. Byl to z mé strany spíš edukační počin, cítil jsem se spíš jako učitel s týmem studentů a zajímalo 
      mě, jestli jsme schopni nahrát album v profesionálních dimenzích. Cédéčko Live At Viersen je záznam jednoho 
      vydařeného festivalového koncertu se skvělou atmosférou. Jsem rád, že se to zachytilo, protože vlastně ani 
      nebyla jiná možnost, jak Kontraband nahrát. Ani v současné době není finančně možné jít s bigbandem točit do 
      studia. Pak jsme už točili jen účelové projekty, muzikál Pěna dní a Vánoční písně a koledy s hostujícími zpěváky, 
      které korespondují s jazzem jen do určité míry. A teď máme konečně svoje jazzové album.

      Na albu Family je několik nových kompozic od členů orchestru, kterými se repertoár osvěžil. Od Pavla 
      Pivarčiho, Martina Kumžáka a Kryštofa Marka. Začali nosit své kompozice sami, nebo jsi je oslovil? 
      Kontraband funguje od začátku jako otevřené, spontánní sdružení. Nechci být velký šéf. To, že jsem se 
      zkontaktoval s mladšími lidmi, byla pro mě důležitá věc, protože mě to obrovsky omlazuje. S mojí generací jsem 
      dělal léta, ale to se časem samozřejmě nějak navrší, lidi se rozejdou svým tempem každý někam jinam a jejich 
      rozchod je logický. Fascinuje mě vývoj mladých muzikantů. Pamatuju si, když bylo Kryštofovi Markovi 
      sedmnáct a poprvé přijel do Frýdlantu, jak se bál sáhnout na piano. A já jsem to zažíval podobně, taky jsem 
      začínal nesměle. Mám radost, že z toho vznikl vztah. Martin Kumžák to samé. Dneska jsou to poctiví muzikanti, 
      kteří mají originální přístup a profesionální kvality. Myslím tím i ty další samozřejmě. Vedle toho jsem ale v 
      kontaktu s Michalem Gerou, toho jsem přitáhl zpátky, po letech z Ostravy přišel trumpetista Luděk Emanovský, 
      to je taky moje generace.

      Můžeš ještě nějak přiblížit ideu Kontrabandu jako originálu? 
      Nikdy jsem nechtěl, aby ten band byl kopií něčeho. Tohle jsem cítil, cítil jsem to jako postoj k hudbě a cítil jsem 
      v tom velkou sílu. Ujasnil jsem si to, když jsem se setkal s Gilem Evansem v New Yorku. Osobitý přístup k 
      hudbě souvisí s tím, obklopit se lidmi, se kterými jsem schopen spolupracovat. Jakmile přijde někdo, kdo to má 
      jinak, kdo nerozumí tomu, co se uvnitř toho tělesa děje, nefunguje to. Nikdy jsem nebyl perfekcionista, který dbá 
      na to, jestli se hrajou ty správná kila, noty a laufy, jaké se učí ve škole. Mám rád, když to voní osobitostí 
      muzikanta, který do toho vkládá i třeba určitou vlastní neumělost, ale tím pádem originalitu. Tohle mělo myslím 
      právě úspěch i evropském kontextu, protože náročný evropský divák, a dnes to zažíváme i v Čechách, je 
      zásobovaný skoro denně totální jazzovu špičkou. A najednou objeví v úplně neznámých českých muzikantech 
      něco, co zavání něčím odlišným. I když... jazzové kopie budeme u nás dělat vždycky. Český jazz jako takový 
      neexistuje, vždycky budeme v tomhle smyslu dědicové americké kultury.

      Už v roce 1989 získal Kontraband na festivalu bigbandů v Dortmundu první cenu. Otevřely se vám tím 
      dveře do Evropy podle tvých představ? 
      Hráli jsme na několika prestižních festivalech, v Norimberku nebo v Mulhousu ve Francii, ve Viersenu, ve Vídni 
      nebo v Krakově a na řadě regionálních festiválků. To bylo alespoň nějaké ohodnocení toho, že existujeme. Jenže 
      konkurence v Evropě je děsivá, tím, že se dělají po celé Evropě desítky jazzových dílen, vzniká konkurence, 
      muzikantů je víc a víc. Existují stovky báječných evropských kapel a taky ta americká špička se chce taky něčím 
      živit a tak jezdí do Evropy. Je čím dál těžší se dostat do povědomí. Že by se mohl stát zázrak toho typu, že by 
      přišel producent a řekl: Tak tohle je teda band!, to se podle mého názoru vůbec neděje, snad jen v opravdu 
      výjimečných případech. V Evropě si všichni hlídají svůj píseček. Četl jsem v Jazz Podiu rozhovor s Wolfgangem 
      Daunerem, šéfem United Jazz And Rock Ensemble, orchestru, kde hrají takové hvězdy jako Albert Mangelsdorf, 
      Ack Van Royen, Barbara Thompson nebo Kenny Wheeler. Jde o bigband s totálně sučasným repertoárem. I on 
      si stěžoval na to, jak těžké je sehnat pro bigband kšeft.

      Který ze současných bigbandů a co vůbec z dnešní jazzové scény tě oslovuje? 
      Poslouchám strašně málo. Za ty léta jsem toho už slyšel hrozně moc a dospěl jsem do stádia, kdy se snažím 
      udržet si kontinuitu sám za sebe. Potřebuju si zachovat místo v makovici, aby mě ještě v životě něco napadlo. 
      Snažím se trochu mít přehled nad tím, co se děje tady, co dělají mladší kolegové. Zašel jsem do klubu na Naj 
      Ponka, na Romana Pokorného nebo na mladého Káju Růžičku. Samozřejmě, že sleduju špičku. Koupil jsem si 
      poslední album Chicka Corey, své dceři Adéle jsem koupil k vánocům šestidiskový komplet Jarrettova tria, 
      záznam tří koncertů z Blue Note. Jarrett je pro mě nejinspirativnější postava z toho důvodu, že tvoří polyfonně. 
      Vždycky mě na něm fascinovalo to propojení improvizace a kompozice. Jeho sóla jsou vlastně nádherné úlohy z 
      komponování. 
      Jsem ve věku, kdy jsem dospěl k určitým podstatným věcem. Uvědomil jsem si, co jsem dělal povrchně. 
      Začínám rozumět tomu, co obsahuje která fráze, začínám to mít pod kontrolou. K tomu teď dospívám. Jde o to, 
      vyjádřit se opravdu jako tvůrce. Zní to vznešeně, ale jazz je obrovská tvroba, jinak je to napodobování něčeho, 
      co už je dávno vyřešené.

      Pro mě bylo překvapením, že jsi se v rámci svého sólového klavírního vystoupení před rokem v 
      Rudolfinu pustil spíš do bilancování svých starých nápadů. 
      To je docela logické. Výrazivo hudby, kombinace harmonických sledů a melodiky v malé písňové formě, je 
      omezené. Takže ta potřeba psát a hrát pořád novou hudbu... člověk se zákonitě musí opakovat. Spíš vycházím z 
      podstatných okruhů svého myšlení a ty se snažím zachytit na deskách, aby to bylo nějakým způsobem 
      zaznamenáno. To sólové piano jsem si chystal několik roků. Chtěl jsem vytvořit blok hudby, kterou jsem dělal 
      celá léta a rozhodl jsem se, že ten tvar dotlačím do nějaké konstrukce. Jsou tam témata, která v sobě mám pořád 
      a vždycky se k nim budu vracet. Docela si vážím toho, že se mi někdy podařilo, že ze mě něco vypadlo. Že to je 
      hudba, která je moje, kterou jsem si vypiplal a se kterou budu otravovat dokud tady budu. Ať je to jak chce, 
      Gillespie všude a vždycky nakonec zahrál svojí Night In Tunisia. Chci tady zanechat nějakou ťápotu, že jsem 
      tady byl. Vím, jak je to všechno pomíjející. Vím, kolik muzikantů projde životem tak, že bezvadně hrajou a tím to 
      skončí. A obecně - dnešní hledání něčeho nového, v jazzu i jinde, je velmi obtížné. 
      Moje témata nějakým způsobem odpovídají harmoniím standardů. Modální technika, systém sekvencí, 
      dvanáctky... celý svět malých forem jsem si vytvořil svůj vlastní, se svými melodiemi svým rukopisem. Takhle to 
      mám, to je můj názor na hudbu a potřebuju to k životu, abych se tím takhle znova a znova zabýval. 
      To, co jsme zažívali v 70. letech, bylo obrovský štěstí, nástup elektroniky, nových nástrojů, syntezátorů a fúze. 
      Měli jsme dojem, že neuplynul měsíc, kdy by nevyšlo něco, co by nebylo převratné. Dneska si mladší muzikanti 
      cení spíš interpretačního umění a návratu tradice. Asi to nějak souvisí i s krizí konce tisíciletí. V lednové Harmonii 
      říká Krzysztof Penderecki, že se obrací nazpátek, aby našel novou cestu. Po tolika letech volné tvorby a 
      avantgardy se vrací k hudebnímu myšlení minulého století! A prohlásí, že už není kam. Honegger to řekl před 
      čtyřiceti lety. A Vladimír Sommer mi to říkal před pětadvaceti, že Honeggerem to všechno skončilo. My jazzmani 
      jsme měli kliku. Pořád se ještě objevovalo něco nového.

      Co si myslíš o soušasném stavu české jazzové scény u nás? 
      Paradoxní je na tom jedna věc - a tohle téma bych tu rád naznačil, protože se týká většiny hudebníků. Nejdříve 
      se muzikant dostane do povědomí, je nějakým způsobem nový, zajímavý a také populární. Pak se to jakoby 
      vytratí a v období, kdy opravdu konečně má co říct, jsou už na scéně jiní, mladší. Prostě, když muzikant dospěje 
      a vyzraje a teprve by se mohl vyjádřit, nemá pro to místo. Teprve, když je to ono, už nemá prezentaci. Je těžké o 
      tom mluvit. Dnes je úplně jiná doba, než když jsme my začínali, v podmínkách úplně jiného systému. Jazzový žánr 
      je dneska totálně udusaný a žije jenom díky neuvěřitelné potřebě muzikantů, kteří ho chtějí dělat. Bez ohledu na 
      to, kdo je kdo, všichni si na to stěžují. Jirka Stivín má dnes nabito například jen na Slovensku. Teď to takhle je. 
      Příznačné je to, že pak Akademie populární hudby, jakýsi prestižní samozvaný spolek, rozhodne, že jazz nepatří 
      do populární hudby a vyškrtne jazzovou kategorii z těch svých cen. Znamená to, že jazz do populární hudby 
      nepatří? Já nevím. Je mi to vlastně lhostejné, ale myslím si, že by nám to jedno být nemělo.

      Tohle je taková zapeklitá česká věc... 
      Český prostředí vždycky bylo trochu divný. Já jsem od malinka jezdil do Polska na Jazz Jamboree. Poláci jsou 
      tak trochu evropští Američané. Na festivalech byla vedle amerických muziknatů vždycky důsledně zastoupená 
      polská scéna, oni si mnohem víc fandí. Tady to tak vlastně nikdy nebylo, tady se vždycky víc vzhlíželo k modlám 
      a velikánům. Vždyť si to vem, hlavní náplní práce mojí generace jsou jiné žánry, jiné kšefty a ne jazz. 
      Stoprocentně se tu dělat nedá. Obdivuju ty mladé, co se drží v klubech. To je krásný a jazzový. Ale hrát za 
      šestset korun za večer, vždyť je to šílený. A ta scéna je taky tak trošku rozjebaná. Je to pro nás typický, všichni 
      se pomlouvají a všechno zpochybňují. Jak někdo řekl... týden revoluce a ani o den víc, to je tak přesně to, na co 
      ty Češi mají. Na tom něco je. Užil jsem si svoje, když jsme po revoluci zakládali Jazz Art, sdružení a klub. Vrazil 
      jsem do toho obrovské úsilí a plno vlastních prostředků a práce a ve výsledku nás ještě kolegové muzikanti 
      pomluvili. Tyhle moje snahy skončily, stáhnul jsem se do ústraní. Byl jsem po revoluci aktivní, byl jsem ve výboru 
      OSA a v ČHF, pozvali mě jako nenamočenýho muzikanta, měl jsem dobrou snahu ovlivňovat věci pozitivně. Ale 
      bafuňaření je obtížný. I při dobré snaze člověk udělá špatné rozhodnutí, nějakou kravinu. Jenže nějak se to 
      muselo rozjet. A speciálně jazzová oblast šla skoro do kytek. Pro tu vlastně neudělal nikdo nic. Bylo to v rukou 
      nějakých lobby a všechno se to vzájemně roztříštilo. Ale nakonec hudba vždycky vítězí, muzikanti hrajou. Jazz se 
      nedá ze života škrtnout. 
      Bylo by krásný, kdyby se našel nějakej ten mecenáš... Například natočit desku umožnil Kontrabandu generální 
      ředitel PVT. To je přece úžasný. Každej si teď musí svýho sponzora najít sám. Slavný francouzský bigband 
      Kenny Clark - Francy Boland v šedesátých letech platil celou dobu jeden milánskej cukrář. Tomu se říká štěstí.