Germany, Konstanzer Jazz Herbst (New Prague Big Band)

10.10.1983, Konstanz, Fischkopf

Překlad překladače:

Kontrastní big band

"Nový pražský big band": z ČSSR na Kostnickém jazzovém podzimu

První bigbandový koncert Konstanzského jazzového podzimu 1983 ve středu večer v klubovně restaurace „Fischkopf“ byl nářez, který prohnal uši nejednoho jazzového přítele až do podzimem unavených kostí. “ z ČSSR neměl v úmyslu jet na vlně nostalgie přenést posluchače do sfér swingující eufonie. Slovo „New" v jejich názvu odkazuje nejen na přeskupení formace na začátku letošního roku, ale lze jej chápat i programově. Okruh moderního big bandu známého v Evropě - někteří s "hvězdnou" linií- nahoru - jako

Mel Lewis/Thad Jones, Clarke/Boland nebo Vienna Art Orchestra by se měly rozšířit o „New Prague Big Band“.

S původními skladbami hranými na začátku byl první dojem „akademický jazz“, ale toto hodnocení muselo být brzy přehodnoceno, protože „zvuk“ byl stále hustší,

harmonie byla stále složitější, bylo dosaženo prvních vrcholů .

Zde již neplatí kategorie „klasického“ big bandu, ani tvoření „vět“ saxofonů, trubek a trombonů, ani hra otázek a odpovědí mezi větami, ani vokální vedení – Princip „věty“ určují zvuk pražské kapely, což je jasné, když vezmeme v úvahu často se měnící instrumentaci v různých aranžích.

Výsledkem je využití rytmické sekce Milan Svoboda, klavír, Alexej Charvát basa, Jaromír Helesic, bicí), trubky (Julius Baroš, Michael Gera), pozouny (Svatopluk Kosvanec, Pavel Drancák) a hlas Mirky Krivánkové , flétna Jaroslava Sole, soprán saxofon Františka Kopa a tenorsaxofon Štěpána Markoviče úplně jiný zvuk, než když měl kapelník Milan Svoboda dva tenorsaxofony a altsaxofon se zbytkem hlasitosti.

Milan Svoboda využívá nejen mistrné využití možností kombinace nástrojů, ale i kontrastních linií v ne nutně chromatických harmoniích, spojených s intenzivní dynamikou. Vysvětleno na příkladu: Od neslyšně hraného dunivého zvuku pozounu až po tonálně volné, ale rytmicky vázané crescendo všech nástrojů. Pro posluchače je těžké uniknout této vzrušující hře, i když domnělé disharmonie některých tradičních seznamů způsobily krátkodobou bolest hlavy.

Všichni hudebníci – i když jsou nám neznámí – ovládají své nástroje pozoruhodně sebejistě a jsou okamžitě plně přítomni, když je signalizováno tágo.

Za zmínku určitě stojí vokalistka Mirka Krivánková, která svůj hlas vkládá do zvukového tělesa jako nástroj a vedle slavných jmen U. Dudziak a L. Newton se rozhodně umí držet. Na závěr nutno zmínit i velký rozsah repertoáru. Sahá od volných funkových pasáží až po začátek konkrétní hudby a je téměř samozřejmé, že skladbu ve stylu Kurta Weilla nejen ovládáte, ale umíte ji i originálně interpretovat.

.