Recenze CD:

 

HOMAGE TO JAROSLAV JEŽEK / RUDOLFINUM JAZZ ORCHESTRA
Conducted by Milan Svoboda
(CD Cube-Metier 2007 - MJCD2739)

Ježek inspirující
Lubomír Dorůžka, Mladá fronta DNES, 29.2.2008
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=051&r=umeni_a_kritikah&c=924909

     Zpodnětu Zdeňka Šedivého, prvního trumpetisty České filharmonie, a několika dalších členů téhož orchestru sestavil neúnavný bigbandový fanatik Milan Svoboda soubor, který se představil 21. prosince 2006 na koncertě v Rudolfinu. K filharmonickým dechařům se přidala jazzová rytmika a sólisté – trumpetista Michal Gera, tenorsaxofonista Milan Krajíc, barytonsaxofonistka Kateřina Stupková, trombonisté Přemysl Tomšíček a Robert Kozánek, pianista Karel Růžička. Sedm čísel alba přináší volné variace velké trojky naší padesátnické až šedesátnické generace, Karla Růžičky, Milana Svobody a Emila Viklického – vše na témata Jaroslava Ježka.
     Hned efektní vstup prvního čísla, Duch domácí (V domě straší duch), představí hlavní smysl tohoto počinu: dokonalý zvuk orchestru většího a se sólisty daleko výraznějšími, než jaké měl Ježek k dispozici. Nad jistou částí nahrávky se vznáší i pietní úcta k tomu, co Ježek mohl znát a co ve svých aranžích cítil: v úvodním Svobodově čísle necítíme ani v orchestrálním zvuku téměř nic, co by Ježek nemohl napsat, kdyby měl k dispozici takové prostředky a pracoval v dnešním hudebním prostředí. Jinde se autoři od inspiračního zdroje přece jen odpoutávají. Milan Svoboda ve variacích na Tmavomodrý svět využil toho, že tato písnička působila nezvykle už v době svého vzniku, a podobnou nezvyklostí vybavil i varírovanou podobu. U Růžičky (Svítání, Kytice pro Jaroslava Ježka) převládá jeho cit pro jemnou lyriku. Nejdál se vydal Viklický v patnáctiminutové suitě Ježkiana: tady je nejvíc variačně-kompoziční práce a obměn, v nichž vzor nevystupuje bezprostředně do popředí. Přizpůsobili se tomu i sólisté – jejich rozevlátější hra odpovídá tomuto kontextu.
     Album můžeme chápat jako poctu skladateli mimořádné melodické invence, jehož písničky spoluvytvářely naši hudební tradici. V jazzovém kontextu, překypujícím alby, v nichž se improvizátoři hlásí ke svým vzorům, však může posloužit i jako připomínka, že v našem jazzu má takový návrat k tradici poněkud jinou příchuť.