Třicet let Pražského Big Bandu, Praha,
30. listopad 05
autor : Martin Valeš , vydáno : 06. 12. 2005
http://musicweb.cz/clanky/2005/12/06/tricet-let-prazskeho-big-bandu-praha-30-listopad-05/
Třetí desítku oslavil famózní bigband
Milana Svobody ve velkém sále pražské Lucerny. Spousta
hudebníků se stala účastníky báječné
show, jaká se v jazzu vidí jen velmi vzácně.
Ještě před samotným začátkem se před vchodem do Lucerny,
přímo v pasáži, zjevila parta poněkud komicky oblečených
muzikantů, naladila nástroje, postavila noty a spustila. Nejméně
deset minut bavili udivené kolemjdoucí dixielandovou adaptací
tradicionálu John Brown a především svou vizáží,
načež si sbalili fidlátka a odpochodovali. Za stálého
hraní prošel Marching Band všemi patry Lucerny až dolů, kde se usadil
a pokračoval.
Na pódiu už se ovšem začali usazovat hudebníci vlastního
Pražského Big Bandu, dohromady dobrá dvacítka umělců.
Do čela se postavil dirigent Milan Svoboda a odstartoval příval báječné
muziky. Většina programu byla složená z tvorby pana dirigenta,
jednalo se o geniální, neotřelé, náročné,
ale přitom poslouchatelné skladby. Jako hosté se představili
saxofonisté Uwe Plath (docent düsseldorfské jazzové
akademie) a Zbigniew Namyslowsky (zakladatel polského moderního
jazzu), z našich končin to byl pianista a skladatel Karel Růžička a
dechový všeuměl Jiří Stivín. Jeden lepší než
druhý, a co teprve, když jamovali všichni dohromady!
Po přestávce, kterou opět vyplnil svými pochodovými
fláky raného jazzu Marching Band, se sestava trochu obměnila
a svůj set spustil Kontraband, vlastně následovník Pražského
Big Bandu, který již pravidelně nekoncertuje. Složení bylo
ovšem z poloviny stejné, spíše došlo k posunu žánru
od kompozic klasičtějšího jazzového ražení k modernímu
programnímu jazzu.
Když se řekne jazzman, představíte si asi seriózně vypadajícího
pána ve zralém věku, který je tak trochu snob a elitář.
Svoboda a jeho kolegové jsou úplně někde jinde, krom toho,
že mnohým hráčům nebylo ani třicet, přicházeli s jedním
vtipem za druhým. O tom jste se mohli dočíst už v programu,
kde naleznete písně jako Švestkový kompot, Bahno, Pac a Pusu…
Samotné vystoupení mělo ohromný spád a člověk
nevěděl, zda se má posadit na zadek z bombastické muziky,
nebo válet po zemi ze všech těch fórů. Na pódiu měli
postavený krásný jazzový bar, za nímž
Bára Štěpánová točila muzikantům pivo a mezi písněmi
akci konferovala. Co se mluvení týče, mohli si Štěpánovou
klidně ušetřit, její nucené moderátorské vtipy
jenom zdržovaly a shazovaly celou show. Alespoň jste si ale mohli oddechnout
a přebrat, co všechno kapela právě předvedla. Legrácky byly
zakomponovány i do samotných písní. Po
skončení jedné se celá kapela svezla na zem a nehybně
se válela, přičemž klávesák prosytil ztichlý
sál pochmurným pochodem jak z krematoria. Hodně mě upoutal
perkusista, který měl v zásobě hotové hračkářství
- nástroje a panástroje střídal i během písniček,
bylo vždycky velkým překvapením, co zrovna vytáhne.
Navíc si se svými blbinkami pořád hrál a házel.
Ještě větším showmanem a klaunem je samozřejmě Jiří Stivín,
při svých pekelných sólech ještě stíhá
dělat obličeje a opičky na všechny okolo. Po skončení sóla
si ho jeden z diváků přišel vyfotit, a tak mu Stivín vesele
zapózoval. Následně ovšem vytáhl z kapsy kompakt
a překvapenému divákovi focení oplatil. O přestávkách
i během hraní o sobě pořád dával vědět Marching
Band, tu se objevili na druhém balkoně a zahráli jednu věc,
jindy se jen tak prošli mezi řadami a přes pódium dopochodovali až
do zákulisí, aniž by se Svoboda nechal nějak vyrušit.
Nejvíc ale Lucernu zbouralo číslo trombonisty Marching Bandu,
který se z ničeho nic objevil na zábradlí dvě
patra nad pódiem, aby se i s nástrojem spustil dolů.
Tam si došel k mikrofonu a spustil dlouhé sólo, které
nenechalo žádnou bránici v klidu, muzikanty na scéně
nevyjímaje. Nevěřili byste, co všechno se dá dělat s takovou
ohnutou rourou. Zaimitoval celou džungli, od hroších hloubek po ječící
paviány, z jiných zvuků by se i Příroda pomátla.
Za bouřlivých ovací a v rytmu tanga pak odpochodoval
na druhý konec sálu, kde na něj již čekali jeho pochodoví
kolegové. To už se blížilo finále, kdy přišel na řadu
unikátní hudební fór - na jedné straně
seděl vlastní Svobodův Big Band, na druhém konci pak stál
Marching Band. Přes celý sál se takto orchestry střídaly
po jednotlivých pasážích jedné, nepřerušené
písně. Prostě bomba!
Finále pak nemohlo vypadat jinak, než že se všichni účinkující
shromáždili na pódiu a zajamovali závěrečný
song. V tu chvíli se shora vysypaly desítky balónků,
aby se dodrželo dekorum oslavy. Ještě dlouho jsem musel s kolegy vstřebávat
tento jedinečný zážitek, bohužel se něčeho podobného
dočkáme nejdřív za pět let.
Martin Valeš , bubu@ceramtec.info
www.musicweb.cz